Slasti a strasti vůdce
K této povídce mě inspiroval jeden překrásný fanart. Než začnete číst, prosím, prohlédněte si ho zde.
„Proč bych s váma nešel, jsem už naprosto v pořádku!“
„Ne, lásko, ty prostě nikam nepůjdeš. Tohle zvládneme sami, nejsi ještě pořád v takovým stavu, abys to vydržel.“
„Ty mě chceš jenom vyšachovat z vedení, to je všechno! Zrovna ty! Proč sakra ty?! Měsíc ti stačil na to, abys dostal chuť je vést?“
Yoko s Kuronuem se hádali, to bylo všem zdálky přihlížejícím jasné, i když vítr k nim zanesl jen občas útržek hovoru. To bylo vážné, ti dva obyčejně neudělali jeden bez druhého ani krok. Ale od té doby, co se jejich vůdce při akci na měsíc ztratil a pak ho napůl přivedl, napůl přinesl ten cizí démon, bylo všechno jiné.
Yomi, jak se cizinec jmenoval, se mezi nimi brzo zabydlel, a všichni viděli, že mu jejich způsob života vyhovuje. Pro Yoka by snad i dýchal a neměl oči pro nikoho a nic než pro něj – a to byl, podle obecného mínění, kámen úrazu
. Byly však věci, které zůstaly jen mezi těmi třemi. Kuronue se zakrátko spolehl na Yokovo tvrzení, že je v pořádku, ale Yomi, který věděl, jaká zranění kitsune utrpěl, byl při společných loupežích ve střehu. Když došlo k tomu, že Yoko vyčerpal veškeré své síly a nebyl by schopný se vrátit, byl to právě on, kdo ho uměl přimět k odpočinku tak, aby ostatní nic nepoznali.
Následkem byla pokaždé hádka mezi jím a Kuronuem a pro všechny to vypadalo jako milenecké rozmíšky, ale pořád to bylo lepší, než aby Yoko přiznal, že jim ještě pořád nestačí. Kdo by nechtěl být vůdcem…
Yomi sledoval z dálky jejich hádku se zachmuřeným výrazem. Na zítřejší akci musí něco vymyslet, už zase… Yoko byl čím dál hůř zvládnutelný, jistě, byl pod tlakem, cítil se ohrožený ve své pozici, ale vyšťavit se na doraz, to není řešení.
Když se Kuronue po nějaké době snesl z temného nebe těsně za ním, věděl už předem, co po něm bude chtít.
„Yomi, nemám z toho žádnou velkou radost, ale zkus ho ráno nějak zdržet. Udělej cokoliv. Chlapi jsou už dost netrpěliví, musíme je něčím zaměstnat. Nechci ho zbavit pozice vůdce, ale když jde do akce, musí být na sto procent fit, a to nebude, když se bude pořád vyčerpávat. Ať to radši vypadá, že s ním spíš, než aby nám zase zkolaboval.“
Yomi se ušklíbnul. Jo, ta jeho první výprava s Kuramovou tlupou byla docela maso… vrátil se pro Kuramu, který se při útěku z místa činu najednou poskládal na zem, a odklidili se trochu stranou. Bohužel, ostatní je začali postrádat dřív, než čekali, takže byli nuceni zamaskovat Kuramovu slabost předstíráním milostného šílenství. Kuramův nápad. Úžasný, ale než Kuronue pochopil, o co jim šlo, Yomi se moc úžasně necítil.
Kurama je od sebe nakonec odtrhnul a docela určitě Yomimu zachránil život, ale za cenu opětovného vyčerpání. Na chvíli upadl do bezvědomí a jeho ďábelská rostlina téměř roztrhala Kuronueho.
„Ta kytka bude docela fajn, až se tě budu chtít zbavit,“ pohlédl na Kurouneho úkosem.
„Na to, že se mě chceš zbavit, jsi mě vysekával dost rychle,“ odpálil a ohnal se po něm přátelským štulcem. Yomi se překulil a tak mu uhnul, a okamžitě mezi nimi vzplanul zápas. Jejich neustálé provokace pokaždé přerostly v něco podobného a v poslední době Yomi viděl, že Kuronue má snahu přitvrdit. Rozhodl se ho nešetřit, proč by měl mít pořád navrch proto, že je kápo hned po Yokovi?
Kuronue ke svému údivu nakonec skončil na lopatkách – respektive na křídlech – ale nikdo to neviděl, nebyl to oficiální zápas o moc, tak je ani nenapadlo dělat z toho nějaké závěry.
Jednoduše se vrátili do tábora a Yokových zkoumavých pohledů si nevšimli.
Yoko se zavrtěl na lůžku a pootevřel své nádherné zlaté oči.
Tohle bych chtěl vidět častěji… nejlíp každý ráno. A nejlíp zblízka, třeba z lehu za jeho zády. Haúúú… Proč jsme nemohli na té cestě domů zůstat věčně?
Yomi zabořil prsty do jeho vlasů a s rozkoší je prohrábl, ale dráp se mu zachytil v nějakém chuchvalci. Yoko se o sebe moc nestará, napadlo ho, to časté máčení ve zdejším jezírku jeho vlasům moc nesvědčí a pochybuju že ví, jak vypadá hřeben.
Yoko mezitím sbíral síly k tomu, aby vstal. „Že ještě není ráno?“ zamžoural a přitiskl se k té ruce ve svých vlasech.
Yomi neodpověděl, věděl, že ostatní ještě nejsou daleko a Yoko by je lehce dohonil, kdyby chtěl.
Má ho zdržet? Opravdu jakkoliv? Tak fajn… hlavně aby to přežil.
Začal se mu probírat ve vlasech. Tak nádherně hebké, měkké… a tak zanedbané. Bral pramen po pramenu a snažil se je rozplést je a rozčesat prsty.
Yoko si užíval každý z jeho doteků, opravdu miloval, když mu Kuronue rozčesával vlasy. On sám na to věčné rozplétání neměl trpělivost, dokázal hodiny sedět bez hnutí a sledovat cíl, ale zabývat se péčí o sebe ho nebavilo.
Tichounce zavrněl slastí. „Proč si na to nevezmeš hřeben? I když takhle je to taky moc příjemný…“ Chtěl se otočit, a přejít od česání k intimnějším činnostem, ale Yomi ho jemně zadržel.
„Protože,“ zašeptal mu do ucha, „nemám zdání, kde ho máš.“
Yoko poznal jeho hlas. Mrsknul sebou ve snaze se otočit a ztrestat vetřelce, ale Yomi to samozřejmě předpokládal a sevřel ho v objetí.
„Co tu děláš?“ vztekal se Yoko a snažil se vyprostit, ale nechtěl, aby je takhle někdo našel, tak se vztekal raději potichu.
„Zachraňuju tě před tebou.“
Yoko neměl šanci. Yomi najednou cítil, jak napětí v těle, které svíral všemi čtyřmi, povoluje.
Opatrně uvolnil sevření, ale k jeho překvapení se Yoko vůbec nepokusil ho napadnout.
„Běž za nima, jestli chceš. Až se vrátíte, už tu nebudu.“
To byl nečekaný obrat. Chvíli se rozmýšlel, než řekl: „Jestli chceš odejít, odcházím s tebou.“
„Co?“ Yoko se otočil k němu. Nechápavý výraz vystřídalo náhlé prozření. Ale místo jakéhokoliv projevu vděčnosti si Yoko jen položil hlavu na složené paže a zůstal bez hnutí ležet na břiše.
A co teď, co s ním? Jistě, Yomi by chtěl jít loupit s ostatními, ale teď už budou příliš daleko. Navíc, pokud by Yoko svá slova mínil vážně a Kuronue by přišel o svého milence, měl by s ním hodně velké problémy. A ta možnost, že tu s ním může nerušeně strávit několik hodin, ta byla víc než lákavá.
Ale musí ho nějak dostat z té divné rezignovanosti, zdá se, že Yoko si vzal do hlavy nějaký nesmysl. Odejít od nich? Odejít od Kuronueho?
Kuramovi se vybavilo, co viděl včera večer. Yomi Kuronueho k jeho nesmírnému údivu přepral. Kdyby to měl být souboj o postavení v tlupě, nebo běžné přátelské zápasy, jaké je udržovaly v kondici, neodehrávalo by se to takhle vskrytu… museli zápasit o něco jiného.
A teď mu došlo o co…
Kuronue se v poslední době choval divně. Trvalo to asi od té doby, co přivedl Yomiho, Kuronue na něj naprosto normálně žárlil. A včera nad ním Yomi vyhrál. Vyhrál… jeho. On, Yoko Kurama, má být trofejí zápasu?
Nejdřív se ho Kuronue pokouší odstavit z pozice vůdce a pak se ho jednoduše, lacino zbaví i jako milence? Pustí ho dál, jako použité zboží?
Nejdříve se ho zmocnil vztek. Okamžitě po něm ovšem následovalo naprosté zoufalství.
Odejdu, začnu znova někde jinde. S někým jiným… ne! To nedokážu.
Kuronue… jak jsi mi tohle mohl udělat? Měj si klidně mé místo, jako vůdce jsi stejně dobrý jako já. Teď i lepší, uvědomil si s trpkostí, když mu došlo, že dnes ráno by nebyl schopný téměř ani vstát.
Ale… proč jsi mě opustil a přenechal mě Yomimu, jako nějakou věc?
Tohle ti neodpustím. Nikdy.
Ucítil jemné doteky prstů ve vlasech. Za chvilku se Yomi pokusil vyprostit tu stříbřitou záplavu zpod jeho těla a zpod pokrývky.
Tak budiž… Kuronue mě nechce, Yomi mě vyhrál v souboji… tak ho chvíli nechám, aby se o mě staral. Stejně je mi pod psa. A jak mi bude zase dobře, dám jim to sežrat. Oběma.
Ale uspokojení mu ta myšlenka nepřinesla, jenom další drásavý smutek a hořké slzy.
Yomi se zřejmě prohrabal v jeho věcech a našel hřeben. Cítil, jak bere pramen po pramenu jeho vlasy, opatrně je rozplétá a pak dlouhými tahy rozčesává. Rozčesané dával stranou a bral další a další. Najednou si Kurama uvědomil, jak moc je to příjemné. S Kuronuem se velmi milovali, ale nikdy nebyl důvod k tomu, aby o něj pečoval.
Vzpomněl si na tu strastiplnou cesta domů. Prchal ze zajetí, úplně vysílený a těžce raněný, a Yomi se o něj celou dobu pečlivě staral. Dbal o to, aby měl čas k odpočinku, aby měl co jíst, aby spal v teple, a jen žasnul, jak málo pudu sebezáchovy ten mladík má.
Yoko, který nebyl zvyklý nijak dbát o své tělesné pohodlí, a nikdy nebyl v tak zbědovaném stavu, by nejspíš bez jeho pomoci nepřežil.
Možná by nebylo tak špatné odejít od tlupy, s ním…
Yomi se nevyhnutelně musel pročesat až k jeho krku. Dotkl se ho těsně pod linií vlasů a zaznamenal nepatrné zachvění. Vlasy tam byly tenké a nejvíc zacuchané. Yoko několikrát bolestně zasykl, když mu Yomi vytrhl pár vlasů ze zvlášť citlivého místa. Pohladil je něžně dvěma prsty a Yoko už měl pocit, že z těch dotyků zešílí.
Yomiho prsty, tak drzé a jemné…
Yomi si dobře všiml toho zachvění a zaťatých prstů. Jeho tváří přeběhl spokojený úsměv. Mohl si teď hrát… ještě chvilku, a bude na Yokovo tělo hrát jako na vzácný hudební nástroj. Kuronue vůbec netušil, co mu svým příkazem dává do ruky…
Co nejjemněji od sebe oddělil poslední vlásky na krku a pak odložil hřeben a přejel prstem po celé šířce krku, těsně pod vlasy.
Ze strany na stranu.
Pak palcem zpátky.
Pak dolů po krční páteři.
Prsty obou rukou pomaloučku jedou svými bříšky dolů po krku, na ramenou se rozbíhají do stran, dlaně se přitisknou na ramena a pomalu sjíždějí po straně k bokům.
A znovu…
A znovu…
Yoko zalapá po dechu, tohle už nevydrží… A Yomi se spokojeně usmívá.
Hladí ho celými dlaněmi, po ramenou, po pažích, po zádech, shora dolů, a při každém pohlazení o maličký kousek shrnuje pokrývku, kterou měl Yoko původně někde v půli zad a teď už v pase.
A pod pasem…
A těsně nad hýžděmi…
Za chvilku nebude cesty zpět… až se ho dotkne… tam… na okraji rýhy mezi pevnými, kulatými půlkami…
Yoko zasténá slastí a touhou, už si nechce držet odstup, nikdy ho nenapadlo, že Yomi je na kluky, že umí být tak něžný, jemný, tak…
„Co je ti?“ zašeptá Yomi. Ví to, ale chce to slyšet od něj. Sklání se starostlivě k němu, shrnuje mu vlasy z obličeje.
„Vadí ti to, mám toho nechat?“ Jeho ruka přitom neopouští Yokovo tělo, jen se přestěhovala zase nahoru na rameno. A Yoko cítí podivnou prázdnotu a chlad.
„Opovaž se… jestli mě teď necháš bejt, zabiju tě…“ Cítí škubavé napětí v rozkroku a najednou si všimne, že Yomiho úd se mu tvrdě tlačí na bok. Ignoruje ho, zatím, a nechává spokojeného Yomiho, aby se vrátil k dolním partiím jeho zad.
Hladí ho, teplými dlaněmi mu přejíždí od půli zad podél páteře a přechází na boky. Přitom se jakoby mimoděk občas dotkne počátku rýhy a když zaznamená, že Yoko bezděčně vyšel jeho rukám vstříc, zastaví se. Znovu se natáhne až ke krku a jede prstem po páteři dolů.
Kousek nad pasem zpomalí.
A ještě.
Ještě pomaleji… zajede… mezi… půlky…
Yoko je napjatý jako struna. Bude pokračovat? A jak?
Úplně se uvolní, aby Yomi mohl ještě dál. Ale ten přestává.
Sedá si obkročmo na jeho stehna a teď cítí, jak ho jeho černé, lesklé vlasy hladí na boku.
Příjemné, mírně lechtavé teplo… a polibek. Jeho rty na zádech, polibky sjíždějí níž a níž, nezadržitelně, nekompromisně.
Už je na hranici…
Jemně mu odtáhne hýždě od sebe. Poslední dotek rtů a nahradí je jazykem. A jede níž… a níž…
„Aaahaahah…!“ Yoko se už vůbec neovládá, doslova se mu nabízí a Yomi okamžitě reaguje a slézá z jeho stehen, aby se mohl nadzvednout. Tím však zároveň uvolní jeho rukám prostor pro prozkoumání jeho pevného, plochého břicha a světlých chloupků na ohanbí.
Yoko cítí jeho horký, tvrdý penis mezi stehny a jeho vlastní sevřou Yomiho prsty. Už je mu jedno, že si kdysi slibovali věčnou lásku s Kuronuem, je mu jedno, že Yomiho zná teprve tři týdny. Šílí touhou a chce ho, chce ho v sobě, na sobě, kolem sebe, pod sebou… je mu jedno jak, ale chce to už dotáhnout do konce.
„Yomi… už… to… skonči… nebo umřu,“ kňourá a celý se chvěje.
Mám tě, Yomi je šťastný a nakonec pouští jeho úd, aby si ho mohl připravit a ukončit to nádherné, sladké mučení. Jen se ještě dotkne jeho naběhlého žaludu a nabere na prst průzračnou kapku, která se vytvořila na špičce. Bez varování jím zajede mezi půlky, pěkně to klouže a už jemně masíruje okraj konečníku. Cítí, jak se Yoko instinktivně sevře, ale za chvilku povolí a nechá ho vstoupit jedním prstem dovnitř.
Je tak horký… tak nádherný… tak…
Nechci ho poranit, ještě chvíli musím vydržet.
Není dost připravený, ale…
Yomi jemně vytáhne prst a chce ho naslinit, ale Yoko odněkud vyhrabal nádobku s průsvitným, nazelenalým gelem.
„Vem si… tohle… a už pojď…!“
Yomimu vůbec není jasné, jak si na to vzpomněl a jak ji mohl najít, protože už chvíli se pod ním svíjí a kňučí jako smyslů zbavený.
Nanese si gel na špičku penisu a málem se udělá už vlastním dotykem. Zbytek jemně vtírá do toho zvoucího otvůrku před sebou.
„Yomi…!“
„Už, lásko moje, už jsem u tebe…“ blábolí a… je uvnitř. Jako po másle. Je těsný, horký a stahuje se kolem něj. Po chviličce pomaloučku vysune a mírně přirazí.
Jestlipak byl vůbec někdy vespod? Budu radši opatrnější… ale asi je zvyklý. Chce rychleji, no tak jo, jenže to budu…už!…
Yoko vnímá tu semennou explozi uvnitř svého těla a Yomiho ruku na svém pulsujícím penisu. Rafinovanost jde stranou, jde mu jen o to, aby ho co nejrychleji uspokojil a Yoko už nemá sílu to protahovat. Stačí aby vzal jeho úd do ruky a Yoko v okamžiku dosáhne vrcholu a zatmí se mu před očima…
Vnější svět k jejich vědomí pronikal jen pomalu a nenápadně.
Jako by se probouzeli z hlubokého spánku, nebo spíš z bezvědomí.
Hučení v zalehlých uších zvolna ustává.
„Je pořád ještě dneska?“ zachraptí Yoko. Na sobě cítí Yomiho tíhu a napadne ho, jestli se vůbec budou schopní zvednout.
Yomi nic neříká, ale odkulí se z něj a protáhne se. Pak si ho prohlédne a šťastně se rozesměje.
Je můj… můj poklad, můj nádherný lišák. Zbožňuju ho od první chvíle, co jsem ho uviděl v té díře, šílím po něm od chvíle, co jsem ho nesl v náručí. A teď je můj…
Yoko uzamkne jeho ústa vášnivým polibkem. Pak zvedne hlavu a zadívá se mu do tmavých očí.
„Jdem se vykoupat, co říkáš?“
„Už zas?“
„Miluju vodu. S dobrou společností,“ mrkne na něj Yoko a zvedne se na lokti. Zadívá se do dálky a jeho pohled je náhle znepokojený. Yomi nastraží uši. Podívají se na sebe.
„Abychom sebou hodili, ne?“
„Vrátili se dřív, něco se muselo stát,“ myslí Yoko na nejhorší.
„Já bych neřek… poslouchej chvíli.“
Yoko přestane Yomiho polévat vodou a zaposlouchá se. Nerozumí slovům, ale tón řeči je převážně spokojený a slyší i smích.
„Sakra kde jsou zas ti dva, už bych to rád rozdělil,“ netrpělivě se rozčiluje střapatý, zrzavý hubeňour s trčícími růžky na hlavě.
„Klid, někde budou. Tenhle rámus nemůžou přeslechnout, ani kdyby chtěli.“
„Nevím o co ti jde, stejně všechno co dostaneš bude moje,“ ozývá se pronikavý ženský smích.
„Sayuri!“ Yomi sebou trhne, když uslyší Yokův nadšený výkřik vedle sebe, a zaraženě sleduje, jak Yoko zvedá a točí ve vzduchu s krásnou dívkou s černými křídly. Když ji postaví na zem, sahá mu sotva k ramenům.
„Yoko, lásko moje, kdes byl? Máčíš mě,“ sklepává ze sebe jeho vlasy, do poloviny ještě mokré.
Něco jí pošeptá do ucha a přivolá Yomiho.
„To je Yomi, nový člen naší tlupy. A tahle kráska je Sayuri. Kuronueho sestra,“ mrkne na ně. Ví, co bude pravděpodobně následovat a je zvědavý, co na to Yomi.
Mladičká netopýrka přistoupí těsně k němu, stoupne si na špičky a mazlivě mu ovine ruce kolem krku. Doslova se přisaje na jeho rty a Yomi nemůže než ji pustit dovnitř. Není si jistý, jestli ji spíš objímá nebo se jí zoufale drží, aby neupadl.
„Tak vítej,“ věnuje mu čtverácký úsměv.
„Ty jsi číslo,“ olízne se Yomi, „celej bráška, co? V mladším a o dost hezčím vydání.“ To jim vynese salvu smíchu a od Kuronueho pořádný dloubanec pod žebra. No nic, bude hůř…
Sesednou se okolo lupu a kořist tentokrát rozděluje Kuronue. Ví, kdo měl jaké zásluhy, a Yoko dostává stejný podíl, jako by je vedl. Nikdo neprotestuje. Naopak Yomi nedostane tentokrát nic, ale Sayuri se k němu nakloní a pošeptá mu: „nic si z toho nedělej, s tebou se pak vyrovnáme já a brácha.“ Mrkne na něj a pak už dělají jakoby nic.
„Jak to, že jste vůbec tak brzo zpátky?“ zajímá se Yoko. Ne že by mu to vadilo, ale mohli jemu a Yomimu dopřát ještě chvilku lenošení v teplé vodě…
„Někdo nás předešel,“ pokrčil Kuronue rameny. „Prostě chyběly ty tvoje přesný informace. Jenomže my jsme je potkali na útěku s lupem, takže“ – se samolibým úsměvem se rozhlédne okolo – „je to naše. Jsme lepší?“
„Jsme nejlepší!“ zaburácí okolo.
„A protože nám zbylo tolik času, dostal Kuronue ten skvělej nápad zastavit se ve městě pro sestřičku.“ Smích a Yoko si najednou uvědomí, že ji tu nikde nevidí. Ale už by zase spal, a má docela hlad.
Ostatní se nejspíš stačili najíst po cestě, kvůli Sayuri nechávají lidi ve městě na pokoji a obyvatelé dovedou být vděční.
Yoko se protáhne a pomalu se odloudá o kus dál. Opře se o kmen a nepřítomně hledí k obzoru. Přemýšlí o tom, jestli Kuronuemu přece jen nekřivdil, a o tom, jak bylo riskantní chodit s lupem do města. To by jim on nedovolil, měli ho nejdřív donést domů.
„Tady jsi… hledáme tě. Mysleli jsme, že jsi u sebe, víš?“ Yomi na někoho kdesi daleko zamává a pak se usadí vedle něj.
„Sayuri ti přinesla něco k jídlu, že by ti jinak všechno sežrali. Je nádherná, co říkáš?“
„Jo, nádherná dračice. A nikdy s ní nic nehraj,“ konečně se Yoko usměje.
„Říkala ti lásko moje… vy jste spolu…? Čekal jsem, jestli mě první zabiješ ty nebo Kuronue, když se mi pokoušela vycucnout mozek z hlavy.“
Teď už se Yoko nepokrytě směje. „To říká každýmu, uvidíš sám. Ale je skvělá. Znám ji odmalička, pro mě je skoro jako ségra. Ona a Kuronue…“ Zase posmutní.
„Nechce se mi zpátky.“
O kousek dál je rovné místo, porostlé hustou trávou. Lehne si na břicho a rukou si podpírá bradu.
„Abych tě zase česal,“ prohodí Yomi a shrne všechny jeho vlasy přes jedno rameno.
„Radši ne,“ Yokovou tváří se mihne nepatrný úsměv, „víš jak by to dopadlo.“
Bylo to něžné, sladké, divoké… Bylo to jiné. Jiné než s Kuronuem. Ale chyběla tomu ta důvěrnost, v jejich milování spíš bylo napětí, prudká touha, nejistota, co bude za chvilku.
Yomi mu zase prsty pročesává vlasy a drápky se zachytává. Je jimi fascinovaný, nedokáže na ně nesahat, nehladit.
Yoko cítí jeho nahou kůži na své, ještě je teplo a oba jsou venku jen v kalhotách, jak se narychlo oblékli. Je mu příjemně, ale taky smutno. Možná… možná že Kuronue nechce zpochybňovat jeho vůdcovství, ale …
„Proč jste se včera s Kuronuem prali?“ zeptá se nakonec přímo. Neví, jestli to chce slyšet, ale musí se zeptat.
„Tys nás viděl? Jako vždycky, nevím proč do sebe pokaždý musíme začít šťouchat. Co jsem mu to zase řek… jo, už vím, řek jsem mu, že ta tvoje kytka, kterou jsi na nás poštval, když jsme se rvali poprvé, se mi bude hodit, až se ho budu chtít zbavit,“ zasmál se. „A znáš ho, on si prostě musí bouchnout. A znáš mě, nemusím si nechat všechno líbit.“
Takhle to tedy bylo? Dává to smysl, to ano. A Yomi není tak mazaný, aby si připravil výmluvu. Nevěděl vůbec, že jsem je viděl…
Takže Kuronue ze mě neudělal něco jako trofej pro vítěze? Nevzdal se mě?
Vedle nich se plavně snesl černý stín s troskami klobouku na hlavě.
Ty jeho vlasy taky stojí za hřích… jsem ujetý na vlasy…
„Tady jste,“ zazní potěšeně. Lehne si vedle Yoka a položí mu ruku na rameno.
„Jak je?“ Pohladí ho po paži. Hebká jako samet, přivře oči rozkoší. Pak si všimne Yomiho ruky na jeho zádech a strne.
„Yomi?“ Jeho hlas zní studeně a nebezpečně. Yomi zřetelně cítí, jak se Yokovy svaly pod jeho rukou napjaly a ztuhly. Podívá se na něj.
Co ho zase chytlo, co mohl poznat?
„Ty máš ostříhaný drápy… na jedný ruce.“
No ano, ostříhal jsem si je, abych Yoka neporanil, když jsem… sakra.
Yokovou hlavou proletěla úplně stejná myšlenka, tím spíš, že on sám se ráno mezi slastnými vzdechy na okamžik zaměstnával myšlenkou, jestli to Yomiho vůbec napadlo.
„Řekl jsi UDĚLEJ COKOLIV, vzpomínáš si?“ pohodil Yomi vzdorně hlavou a drze se mu zadíval do ledově modrých očí.
„Vím co jsem řek, ale NEMYSLEL jsem tohle!“ naštval se Kuronue.
„O čem se tu vy dva bavíte?“
Yoko měl pocit, že dostal ránu do hlavy. Yomi ho sváděl proto, že mu Kuronue nařídil ho zdržet. V jejich milování, ať bylo jakkoliv nádherné, nebyla ani stopa citu?! Bylo to… na rozkaz??!!
„O tobě, Yoko. O tobě,“ pronesl trpce Kuronue.
„Rozhoduješ o mě beze mě, nezdá se ti? Ale já tvoje rozkazy nezpochybňuju, neboj. I když by se jich pár našlo, co bych neschválil. Tenhle,“ pevně se mu zadíval do očí, „se mi náhodou MOC líbil. I když mě sváděl na rozkaz,“ dodal tišeji.
Oba postřehli tu stopu lítosti v jeho hlase.
Kuronue se překvapeně podíval na Yomiho, který zůstával ve stejné pozici, těsně u Yokova těla, s rukou položenou na jeho zádech. Konejšivě ho pohladil, ale Yoko nereagoval.
„Yoko… to nebylo na rozkaz. Mohl jsem přece udělat cokoliv jinýho, ale líbíš se mi. Strašně moc. Víš jaký to pro mě bylo? Starat se o tebe, svlékat tě a ošetřovat, nosit tě, a odolat ti? Teď, když jsme spolu byli sami, už jsem se nedokázal udržet. Zabte mě, jeden po druhým nebo oba naráz, ale takhle to je.“
Kuronue bez hlesu naslouchal. Byly to vlastně první podrobnosti z jejich cesty domů. Ani jeden o tom nechtěl mluvit, a teď chápal proč. A došlo mu, že jeho milovaný Yoko už nikdy nebude jen jeho. Yomimu bude navždycky patřit kousek jeho srdce.
„Dobře. Jestli chcete… odejdu. Nechám vás spolu a odejdu, třeba zůstanu načas se Sayuri…“
Yoko tam pořád ležel se smutným výrazem, bradu si podpíral dlaní a vypadal, jako by se ho to vůbec netýkalo a jako by je vůbec neslyšel. Yomi zvědavě čekal na reakci, ale nedělo se vůbec nic.
„Tak jo,“ Kuronue mu měkce položil ruku na rameno a chtěl se zvednout.
A Yomi vypěnil.
„Ksakru, vy jste se snad oba dva zbláznili. Kurama chce odejít kvůli tobě, teď zase ty kvůli němu. Nemůžete si to normálně vyříkat bez někoho třetího? Já už vás mám plný zuby, víte to?“
Všichni tři vyskočili a postavili se proti sobě.
První krok udělal Kuronue. Chytil Yoka za ramena a zatřásl s ním.
„Proč? Proč jsi chtěl odejít?“
„Proč? Protože jsi mě chtěl nechat, ty… nejdřív chceš moje místo a pak se necháš od Yomiho přeprat a prohraješ mě. Já vím, že to je nesmysl, ale to jsem zjistil až teď. Jo, posílal jsem ho za vámi a řek, že až se vrátíte, už tu nebudu.“
„Ale Yomi to neudělal. A ty jsi tu zůstal. To je teď jediná důležitá věc,“ šeptal Kuronue do stříbrných vlasů. Už mu nevadilo, že ho Yomi miloval, že se ho dotýkal, pravděpodobně si jeho lásku zasloužil a zapsal se do jeho srdce stejně jako Yoko do jeho.
„Tohle už mi nikdy nedělej…“
„Nikdy… počkej, co jsi tím myslel?“
Kuronue se rozesmál. „Ne, nic neslibuj, co by nešlo splnit,“ podíval se na Yomiho, který se už před chvílí s úlevou sesunul na tlustý kořen nějakého stromu.
„Asi chápu, co na tobě Yoko vidí,“ zauvažoval nahlas a posadil se vedle něj a Yoko z druhé strany.
„Pánové, nechtěli byste se mi poskládat tak pěkně jako předtím? Abych to zas dokreslovala zpaměti,“ ozvalo se nad nimi trochu mrzutě.
Všichni tři sebou trhli, jako by dostali elektrický šok.
„Sayuri!! Já tě z toho stromu setřesu, jen počkej!“ Odpovědí rozzuřenému Kuronuemu byl zvonivý smích.
„No tak si pro mě pojď,“ vyzývavě stála na větvi přímo nad ním. Kuronue si uvědomil, že by mu stejně odletěla do lesa a protože je menší a má menší rozpětí křídel, během chvilky by ji ztratil.
„Neměla jsi náhodou zůstat s chlapama?“
„Času dost, ta vaše banda na mě klidně počká i do zítřka. Jsou celí žhaví nechat se ode mě oškubat, všichni nemají tak báječné milence jako jste vy tři,“ smála se a obratně uhnula Kuronueho hozené botě.
„Klídek, už letím. Musím z nich vytáhnout i ten podíl pro Yomiho,“ půvabně nad nimi zakroužila a k nohám se jim snesl list pergamenu. Než ho zvědavý Yomi stačil zvednout, byla pryč.
„Jak to myslela s tím podílem pro Yomiho?“ ptal se ještě rozesmátý Yoko.
„Aby nebyl škodnej za to, že tě tu měl hlídat. Vždyť i ji jsem přived kvůli tobě, dokáže chlapy zabavit na pár dní, pak odhaduju že se budou ještě dva tři dny vzpamatovávat a ty se mezitím konečně uzdravíš.“
Yomi s pergamenem v ruce se k němu nevěřícně otočil.
„Počkej… to chceš říct, že jim předhodíš vlastní sestru jako děvku?“
„Klid,“ ozval se Yoko, „Sayuri si s morálkou nikdy nedělala starosti. Pro ni je to povyražení stejně jako pro ně a navíc je nejlepší hráčka hazardu široko daleko. Co z nich nevytáhne přes postel, to z nich dostane při hře. Radši mi ukaž, jak nás nakreslila…“
Všichni tři se zadívali na překrásnou kresbu, která se jim předtím snesla k nohám. Yoko se smutným výrazem leží na břiše s podepřenou bradou a netečně hledí před sebe. Yomi se opírá o jeho pozadí a hladí ho po zádech a vedle něj Kuronue s rukou na Yokově rameni. Dívá se na něj trochu smutně, trochu se starostí v očích, a oba dva vypadají, jako by se snažili Kuramu utěšit…
Prohlášení:
Postavy - s výjimkou Sayuri - i prostředí toho příběhu patří autorům mangy a anime Yu Yu Hakusho a Poltergeist report. Tuto povídku jsem napsala výhradně pro potěšení své a mých čtenářů, ne za účelem zisku.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak dlouho jsem nečetla žádnou povídku na yu yu hakusho, že mi to už začalo chybět...tohle je po několika letech první povídka (na moje první a nejoblíbenější anime ze všech, který jsem viděla), kterou jsem si s chutí přečetla a musim říct, že nema slov. Nejenom krásnej obrázek, ale taky moc pěkná a hezky napsaná povídka. Klobouk dolu a můj dík. Yoko je jedna z mejch nejoblíbenějšìch postav :-)
Re: nemam slov
(Psí Hvězda, 16. 3. 2014 17:46)Děkuji :), koment po šesti letech od napsání potěší. Kvůli lidem jako jsi Ty tyhle stránky ještě nechávám v provozu.
Nevěřím...
(Psí Hvězda, 20. 3. 2013 12:17)
opravdu je možné, že po 5 letech ještě je někdo, kdo čte mé povídky? A kdo ví, o čem je řeč?
Chtěla bych toho sem napsat tolik, ale zmůžu se jen na poděkování.
Děkuju...
I haven't words...
(Stray Neki, 23. 2. 2013 21:24)Nemám slov... tuhle povídku čtu asi po sedmé a neustále mám z ní nádherný pocit a zařazuji si ji do samotného seriálu a vhání mi to slzy do očí a... a... tohle je opravdová nádhera!
Díky všem!
(Psí Hvězda, 25. 1. 2008 17:16)
Řekla bych, že anime je ve fanfiction vůbec docela zanedbávané, není o něj ani takový zájem mezi čtenáři. Zatím se pořád čte HP, ono to časem vyšumí a čtenáři i autoři budou hledat nové impulsy.
Já mám moc ráda zejména dvojici Yoko/Yomi, je vyrovnanější než třeba Yoko (v kterékoliv podobě) a Hiei. A všechno, co zůstalo jen ve vzpomínkách a naznačené, dává tolik námětů k přemýšlení!
Sayuri jsem chtěla zabít... no, možná si to rozmyslím :-)
Lil, taky mám raději delší příběhy. A mám sakra problém napsat něco, co by se vešlo do 5 stránek. A takové drabble, to se mě netýká ani jako autora, ani jako čtenáře, to už musí být opravdu mistr, aby 100 slov o něčem bylo.
:)))
(matada, 25. 1. 2008 0:06)
Tak vydarenú poviedku s témou YYH som už dávno nečítala:) Usmievala som sa a mračila rovnako ako sa striedala atmosféra Ani som poriadne nevnímala dĺžku, pretože som to prešla jedným dychom - a potom ešte raz:) Zlúčiť tých troch do kopy a ešte tak presvedčivo, že si ich musím obľúbiť všetkých... :) Škoda len, že YYH je tak zanedbávané a pri tom je to tak vďačná téma Toto anime mi prirástlo k srdcu - snáď preto, že je to moje prvé anime - pokémona nerátam:))) Takže Vrelá vďaka:)
Sayuri sa asi pridá k zoznamu mojich obľúbených postáv;)
...
(Lilithka, 21. 1. 2008 18:38)
Velice krásná povídka! Ze začátku jsem se musela začíst, ale vygradovala postupně v nádherný příběh. Vyrovnala jsi něhu, krutost, zmatení, sympatie i krásu hlavních postav. Je mi velice líto, že Yu yu hakusho jsem neviděla. Není na něj zatím čas. Ale stáhnu si ho a budu se snažit ve volných chvílích.
Velké plus je i délka. Poslední dobou mám nejraděj příběhy, které nekončí za pár odstavců. Potřebuji dlouze chytit a odreagovat. Za to ti moc díky.
...
(Delilah, 21. 1. 2008 15:46)TOTO BOL NAJLEPŠÍ FAN NA YYH, AKÝ SOM ZA SVOJ ŽIVOT ČÍTALA! MAUCTA!
nemam slov
(Nayfess, 14. 3. 2014 20:16)