Když Sirius procitl, uvědomil si s lítostí, že je stále ještě naživu. Hned nato, že ho nesnesitelně bolí snad každičký kousek jeho těla a že se nemůže hýbat.
Pak nad sebou zahlédl šedé oči v bledé tváři rámované záplavou plavých vlasů. Ale ne, zase Draco Malfoy....

"Díky Merlinovi, už jste vzhůru!  Ležel jste v bezvědomí devět dní. Nechcete napít?"
"Od tebe ne!" odsekl mu hněvivě.
Draco pokrčil rameny a odešel.
Sirius bojoval se vzrůstajícím pocitem žízně a přísahal si, že Malfoye už nikdy o nic nepožádá. Ten ho přišel občas zkontrolovat a opakoval svou nabídku, jinak si ho ale nevšímal a věnoval se své práci mimo Siriusův pokoj. Zvěromág se pokoušel bojovat proti své slabosti a posadit se nebo aspoň dosáhnout na stolek, kam mladík prozíravě umístil džbán s osvěžujícím lektvarem, ale nakonec se vzdal a potupně požádal o sklenici. Dracovi přeběhl přes rty kratičký vítězný úsměv,  ale zdržel se komentáře  a ochotně mu pomohl.
Od té chvíle už Sirius Malfoyovu pomoc neodmítal, avšak nadále ho ignoroval. Nezdálo se, že by to Dracovi nějak vadilo. Když pomineme práci pro Fénixův řád nebo četbu, trávil většinu času na Grimmauldově náměstí zíráním do prázdna.

Ale protože Sirius dělal totéž, Dracova rozpoložení si nevšiml. 

  Trvalo téměř dva týdny, než se Sirius vzpamatoval natolik, aby zase mohl chodit. Každý den se za ním zastavil někdo známý, nejčastěji Harry nebo Hermiona. Byl ochoten si s nimi promluvit, jeho depresi to však nijak nezmenšovalo. Trpěl pocitem, že už nemá pro co žít. Harry ho evidentně nepotřeboval a při svém současném zdravotním stavu nemohl být jinak zvlášť platný ani Fénixovu řádu. Cítil se naprosto bezcenný a zcela zbytečný...

Zato Hermiona se nikdy neopomněla zastavit i za Dracem, i když si jí příliš nevšímal. Nezajímal se totiž o nikoho a o nic. I knihy, kterými ho dívka zásobovala v maximální možné míře, četl především proto, aby nemusel myslet. Beze slova odmluvy vykonával jakoukoliv práci,  o niž mu řekli. A nenavážel se do Harryho, Hermiony, Rona ani do mudlů. Vlastně nemluvil skoro vůbec, pár slov prohodil jen tehdy, pokud to bylo nezbytně nutné. Vypadalo to, že je pořád ve stavu hlubokého šoku.

Hermioně to dělalo velké starosti, ale netušila, co s tím dělat. Napadlo ji, že až válka s Voldemortem skončí a pokud ji přežijí, přiměje Draca navštívit Nemocnici svatého Munga. Vždyť ztratil ve velmi krátkém časovém horizontu oba rodiče, kmotra, postavení a víru ve Voldemortův úžasný světový řád. A v neposlední řadě i zdraví. Kdo by se mohl divit, že to s ním tak zamávalo?

Jenže kudy vede cesta zpět k bývalému Dracu Malfoyovi, to dívka netušila.  

       Sirius si náhle všiml, že se v chování jeho neoblíbeného společníka začíná projevovat panika. Nejdřív si myslel, že to může mít nějakou souvislost s Pánem zla, posléze pochopil, že se to války s Voldemortem vůbec netýká. To, co mladík sledoval s takovou hrůzou, byl měsíc. Siriuse to docela zaujalo - bojí se snad Fenrira ve vlkodlačí podobě? Proč, jestli ten se dokáže proměnit kdykoliv? 
S překvapením si uvědomil, že mu pozorování plavovlasého čaroděje přináší jistou úlevu. Aspoň se mohl nějak zabavit. Dokonce se neudržel a podnikl nejistý pokus si s chlapcem promluvit. Draco se však vyděšeně stáhnul a v jeho očích četl nefalšovaný strach. To Siriuse u kdysi tak arogantního Malfoye překvapilo. Co se to s ním u všech všudy děje? Fenrir ho přece nepokousal - nebo snad ano?

Čistě pro jistotu se rozhodl udělat mu test na lykantropii. K jeho překvapení chlapec souhlasil. Test vyšel zcela negativně, což Draca velice potěšilo a byl pak o něco klidnější.  Úplně však jeho napětí nezmizelo a Sirius si marně lámal hlavu, co za tím asi může být. 

Sirius zrovna neklidně usnul, když ho probudilo příšerné zavytí, při němž tuhla krev v žilách. Vlkodlak na Grimmauldově náměstí? Vracel se Fenrir pro svou oběť?
Sirius se okamžitě proměnil v psa a vrhnul se po zvuku. Ten vycházel z pokoje, ve kterém spával mladý Malfoy. Sirius skočil na kliku, dveře se rozletěly a on spatřil mohutnou šelmu, která se válela na zemi v očividných křečích. Siriusovi se okamžitě vybavily Remusovy  proměny z prvních let jejich přátelství. Zaručeně to nebyl Fenrir a ať už šlo o kohokoliv, nebyl vlkodlakem dlouho. Očividně šlo o mladého samečka, téměř šíleného hrůzou a bolestí.  
Sirius udělal první věc, která mu přišla na mysl: strhl ho na zem, lehnul si na něj a začal ho konejšivě olizovat. Tvor pod ním se chvíli vzpínal,  pak se trochu utišil a vytí přešlo do zraněného nářku a nakonec do ublíženého kňučení. Potom sebou přestal zmítat a pokusil se na nejistých nohách postavit.

Sirius nikdy nepochopil, jak je možné,  že přítomnost zvěromága ve zvířecí formě na vlkodlaky působí uklidňujícím a léčivým způsobem. On s tím měl díky Remusovi bohaté zkušenosti.
Když bylo nebezpečí přímého útoku zažehnáno, Sirius se rozhlédl po místnosti. Draca nebylo nikde vidět a naštěstí ani jeho krev. Muselo se mu povést utéct včas. Neměl ale možnost o tom příliš přemýšlet, protože mladý vlkodlak se k němu rozechvěle přitiskl. Sirius se o něj automaticky začal otírat hlavou a přitom ho bolelo srdce z dávných vzpomínek. Tak moc mu to připomínalo chvíle s Remym! Čas, kdy přes všechny nesnáze bývali tak šťastní. Doby, které už se nikdy nevrátí...
Ale nemohl se utápět v minulosti. Teď tu byla jiná bytost, která potřebovala pomoc. A Sirius  zkrátka musel udělat to, co bylo třeba.. 

Následující den odpoledne dorazili Harry s Hermionou. Tvářili se velmi ustaraně, hůlky v pohotovosti, jako by čekali útok. Když objevili Siriuse s jeho novým společníkem, zdálo se, že je to nepřekvapilo, ale spíš nadchlo. A tomu netvorovi říkali Draco. Vlkodlak na ně ostatně neútočil, ležel stočený do klubíčka a jen se třásl. Poslušně vypil nabízený lektvar, ať už to bylo cokoliv. Pak usnul.

Siriusovi se teprve teď spojily všechny indicie, které logicky dávaly jediný výsledek - že mladý vlkodlak je ve skutečnosti Draco Malfoy. Jako kdyby z Remyho vyprávění neznal Fenrirovu ctižádost co nejvíc rozšířit počet vlkodlaků! Jak si vůbec mohl myslet, že Fenrir by riskoval a nechal mu napospas člověka, kterému by předtím on sám nevtiskl pečeť svého druhu?
Osud se tentokrát ironicky zašklebil na někdejšího hrdého dědice rodu Malfoyů. Stal se z něj stejný ubožák jako jeho  učitel, jímž kdysi tolik opovrhoval...

Jenže jak to, že Draco o svém stavu nevěděl předem a nekonzultoval to s někým, dnes, v době vlkodlačího lektvaru? A jak je možné, že jeho test vyšel negativně, pokud byl infikovaný?
Hermiona Siriusovi vysvětlila, že Draco o všem samozřejmě věděl a jeho ošetřovatelé z Fénixova řádu také. Rána, kterou Sirius tehdy v chatě nedočistil, byla Fenrirem doplněna jeho lehkým kousnutím jako znamením jeho práva na Draca. Neměla sloužit k proměně, jen k tomu, aby si kořist nenárokoval jiný vlkodlak, přesto ji však způsobila.  Na štábu Fénixova řádu už mohli jen konstatovat neradostnou skutečnost.
Na rozdíl od Remuse ale o svém stavu Draco nechtěl mluvit, brát standardní vlkodlačí lektvar ani to nějak jinak rozumně řešit. Místo toho se zoufale upnul na jakýsi zázračný preparát určený na definitivní vyléčení lykantropie.  Ten samozřejmě, jak se o úplňku ukázalo, nefungoval. Přinášel mu dočasně jistou úlevu potlačováním příznaků a merlinžel také dokázal ovlivnit výsledky testu.

Když se Draco po skončení úplňku proměnil v člověka, vypadal možná hůř než v době, kdy ho Sirius zachránil před Fenrirem. Fyzických zranění si mnoho způsobit nestačil, byl jen nesmírně zesláblý. Zato  jeho psychický stav se rapidně zhoršil. Ležel apaticky na lůžku a vůbec nereagoval.  Několik dní nepozřel ani sousto; i pak ho museli krmit téměř násilím. Hermiona z něj byla vyloženě nešťastná a dokonce i Harry a Ron se něj báli.
Siriuse nevraživost vůči mladému Malfoyovi naprosto opustila a pečoval o něj jak milující matka o nemocné děcko. Dracova nemoc měla paradoxně na Siriuse vyloženě pozitivní vliv: měl něco, čemu se mohl věnovat. Čím obtížnější ten problém byl, tím víc zvěromág zapomínal na vlastní neradostnou situaci a tím úporněji se ho snažil vyřešit. Také mu bylo nečekaně příjemné, že se může  zas někoho dotýkat.  Sadističtější stránku Siriusovy povahy navíc vzrušovalo, jak se chlapec brání a jak se pod ním vzpírá ve snaze zbavit se jeho nežádané péče, i když nahlas by to nikdy nepřiznal.

Draco byl natolik zesláblý, že příliš vzdorovat nedokázal, ale stejně to pokaždé k Siriusovu skrytému potěšení zkusil. A když ho za tohle páchání mírného násilí na bezmocné oběti ještě Hermiona chválila, zvěromág se v duchu doslova otřásal smíchy.
Draco však na rozdíl od Siriusova bývalého milence odmítal převzít roli trpícího pacienta a už vůbec Siriusovi za jeho péči nebyl vděčen. Odměňoval se mu pohledem plným nenávisti. Na víc se ale nezmohl a přes všechen vzdor se pozvolna zotavoval. A Sirius v péči o něj přímo kvetl... 

Od předešlého úplňku uběhly už víc než tři týdny a pozvolna nastával další. Draco se stal ještě melancholičtějším než dřív a Sirius často nacházel jeho polštář mokrý od slz. Snažil se na něj mluvit co nejvíc a nejlaskavěji, Draco ho však téměř nebral na vědomí. Očividně se ho znovu zmocňovala panika. Siriusovi bylo jasné, že pokud se mladík nenaučí svou nemoc akceptovat, nikdy se s ní nevyrovná.  
Pak Siriuse jedné noci probudil ze spánku ostrý pach krve. Normální člověk by ho neucítil, jako zvěromág měl však Sirius naštěstí trvale zostřené smysly. Vyskočil a běžel k jejímu zdroji a  přitom horečnatě uvažoval, co se mohlo stát. Napadl je někdo? Přece ještě nebyl úplněk, aby Draco ve vlkodlačí podobě někoho roztrhal?

Vrazil do Dracovy ložnice a našel ho ležet na zemi v bezvědomí s podřezanými žilami. Zatím zjevně nestačil ztratit příliš mnoho krve a omdlel spíše hrůzou ze svého činu než zesláblostí. Sirius ho nejdřív rychle ošetřil a pak ho vzkřísil střídavým pohlavkováním a poléváním vodou. Když zmateně otevřel oči, rozlíceně jím třásl a řval na něj, že na něco takového nemá právo, kvůli tomu že ho před Fenrirem nezachraňoval!
Když se trochu vzpamatoval, lehl si vedle něj do postele, pevně ho sevřel do náručí a vyčerpaně poslouchal, jak chlapec pláče. Potom ho jemně pohladil po vlasech a šeptal mu: "Draco, tohle nesmíš! Já vím, jak je ti zle a jak hrozný strach máš z toho, co bude dál, ale tohle není řešení! Věř mi, ty na druhé straně by to nepotěšilo. Existují i horší věci než být vlkodlakem a bylo by lepší, aby ses jim vyhnul. Já vím, o čem mluvím, já tam byl a vrátil jsem se odtamtud. S tím se nežertuje!
A vůbec, ty snad chceš nechat Fenrira s Voldemortem vyhrát? Chtěli tě zabít a nepovedlo se jim to. Copak jim chceš ulehčit práci? Chceš všechno vzdát a nechat tvé rodiče a kmotra nepomstěné?"
Draco vzlykal: "Jenomže já už nemůžu dál! Nedokážu žít s tím, že se každý měsíc budu měnit v šílenou bestii a buď se budu otravovat dryáky nebo se zmítat v nesnesitelných bolestech! Já tohle nechci! A vy mi nemáte co nařizovat! Vy nevíte, jaké to je! Nezažil jste to!"
"Máš pravdu, Draco, nezažil, ale přesto vím, jaké to je. Sám víš, že jeden z mých nejlepších přátel byl vlkodlak. Byl jsem s ním při proměnách od třetího ročníku měsíc co měsíc. Právě kvůli němu jsem se stal zvěromágem. Když s tebou budu ve zvířecí podobě, nebude to tak zlé - a já s tebou budu, to slibuji!"
"A proč byste to dělal?" podíval se na něj Draco uslzeně. 

Ano, proč vlastně? napadlo Siriuse. Možná proto, že jsem kdysi miloval někoho, kdo touhle nemocí také trpěl, ale nedokázal jsem mu vyjádřit lásku způsobem, jaký by si zasloužil. A teď to možná můžu trochu napravit.
Možná proto, abych dokázal, že Voldemort ani Fenrir, dvě bytosti, které nenávidím nejvíc na celém světě, nevyhrají - už proto, že nerad prohrávám.
A taky možná proto, že mi ocelově šedé oči, ve kterých se teď třpytí slzy, proti mé vůli  začaly být drahé.

"Protože musím!" odpověděl pevně.
"Ale...," pokoušel se Draco stále polemizovat.
Sirius pochopil, že zbývá jediný prostředek, jak Dracovi momentálně pomoci.
Když ho políbil, Draco se v jeho náručí napjal a snažil se urputně vyprostit. Siriuse to nepřekvapilo; být na Dracově místě, jednal by úplně stejně. 
Najednou nastal zlom. Chlapec se poddal a dovolil Siriusovým rukám vklouznout pod noční košili. Zvěromág si uvědomil, že se chlapec chvěje, pravděpodobně napůl strachem a napůl  touhou. Remus reagoval vždycky právě tak; blížící se úplněk působí na vlkodlaky jako afrodisiakum a milování je účinný způsob, jak ulevit jejich napětí.

Sirius si nebyl jist, kolik má Draco zkušeností s milováním mezi muži - nejspíš absolutně žádné - a tak se rozhodl neriskovat a příliš neexperimentovat. Něžně ho zlíbal od hlavy k patě (dokonce ho chvíli šimral na palci u nohou, což hocha proti jeho vůli rozesmálo),  a pak ho zlehka otočil na břicho a jedním mávnutím hůlky vyčaroval lahvičku s lubrikantem, který hned začal jemně vtírat do příslušných partií.
Draco při nečekaně chladivém pocitu polekaně vyjeknul, ale pak se kupodivu rychle  poddal a Sirius blahořečil nastávajícímu úplňku, že účinně dokáže vypnout nepatřičnou ostýchavost a předsudky. Když se hoch poněkud uvolnil, nejprve ho chvíli rozšiřoval prsty a pak začal k jeho lákavému otvůrku jemně přirážet.

Až ho překvapilo, jak to dělá dobře jemu samotnému. Neprovozoval to už celou věčnost!  Cítil se skoro jako v časech, než byl odsouzen do Azkabanu, za šťastných dob dovádění s Remym. Bodl ho iracionální osten viny, rázně ho však zaplašil. Nikdy na Remuse nezapomene, ale jeho přítel je mrtvý a on musí žít dál. Nepochyboval o tom, že Remus by si to takhle přál.  A tak mu to bylo přikázáno i za Obloukem. Teď teprve porozuměl smyslu toho příkazu: netýkalo se Lupina, ale mladého Malfoye. Draca mohl vyléčit jenom ten, kdo dokázal pečovat o vlkodlaka  - a to Sirius uměl víc než dobře.

Pozvolna do chlapce pronikl, aniž Draco jedinkrát zaprotestoval. Chvíli počkal a zatím chlapce stimuloval motýlími polibky na šíji. Pak se začal pohybovat, nejprve pomaličku, pak čím dál tím rychleji. Draco se ochotně přizpůsobil jeho tempu a nechal se pak zvednout na všechny čtyři, což zvěromágovi umožnilo dostat se mnohem hlouběji a také ho laskat na jeho nejintimnějších místech.
Co nejrychleji se uspokojil a zatímco Draco nespokojeně zakňoural nad tím, že proud rozkoše, která ho omamovala, náhle ustal a byl vystřídán čímsi horce vlhkým v jeho útrobách, rychle z něj vyklouznul, rázně ho posadil, opřel o pelest postele a klekl si mezi jeho nohy. Obratným jazykem ho pak za okamžik dovedl k rajským výšinám a pochutnal si na příjemně sladkém mléku jeho semene. Tohle si vždycky  s radostí  nechával servírovat od Remuse jako předkrm před snídaní a nedokázal pochopit, že se to někomu může ošklivit. On to naprosto zbožňoval. Nicméně byl zvěromág a jeho záliby a zvyklosti se  často neshodovaly s obecně přijímanou normou chování.
Pak se sklonil nad svým novým milencem a vážně se mu podíval do očí: "Draco, prosím, slib mi, že už se o nic podobného nepokusíš. Já tě nikdy neopustím a budu se o tebe starat, jak nejlépe dovedu. Všechno bude v pořádku, uvidíš. Slibuji ti to..."
Draco se pořád netvářil úplně přesvědčeně, ale tiše odpověděl: "Já se tomu pokusím věřit, Siriusi. A na život si kvůli tomu už nesáhnu, přísahám."