Songfic na píseň Tereza, kterou zpíval Waldemar Matuška. Link na Youtube je zde: https://www.youtube.com/watch?v=5NfJijz5crQ Zasadila jsem jej do blíže neurčené doby, do fantasy světa elfů, orků, goblinů a lidí. Jména jsem si vypůjčila z PC hry Age of Wonders II. Možná i svou smyšlenou část děje. Ještě se uvidí, jestli vypustím něco dalšího ze svého snového světa.

Pro pořádek uvedu, že originální text písně je psaný kurzívou, varianta, kterou si v duchu zpívá náš hradní pán, je běžným písmem jako celá povídka.

Povídka je věnována Tofiam, dávné přítelkyni z dávných dob, kdy fantazie byla pro mě jako vzduch k dýchání.

Tereza, jedině Tereza

měla by slyšet píseň mou,

ostatní prominou,

nestojím o jinou,

jen pro tu jedinou

chci tady žít a zpívat…

                Proč jsem si jenom vybral bydlení skoro dole? Nemám vůbec náladu poslouchat zamilované písničky. Opilecké hulákání není sice o moc lepší, ale nedrásá duši a dá se při něm usnout.

Ta moje se nejmenuje Tereza, ale Julie, to je ale docela jedno. Do textu to rytmicky zapadá a moje touha po ní je stejně beznadějná jako v původní písni. Beznadějná, nepochopitelná a směšná vzhledem k tomu, kdo jsem já a kdo je ona.

Julie, jedině Julie,

měla by slyšet…

                Nebo raději neměla? Co by mi řekla, kdyby slyšela... Změnilo by se něco?

Tereza, jedině Tereza,

je toho pravou příčinou,

že tady statečně,

hrdě a zbytečně

do větru zpívám píseň svou…

                Minstrel dál zpívá svou tklivou píseň a vůbec netuší, jak blízko má k tomu, aby ho pán hradu osobně vykopl sto metrů za bránu. Můžu si to dovolit, jsem sice zdejší vladař, ale žádný příslušník vyšší třídy. Když se mi to hodí, jsem stále jen obyčejný, hrubý a neotesaný poddůstojník královské armády. Pánem hradu jsem se stal jen proto, že se mě královna potřebovala zbavit poté co jsem zabil v souboji jejího druha a krále.

Šíleného krále. Vlastně ani ne krále, protože ti dva nikdy nebyli svoji, ani před zákonem, ani před bohy.

A vlastně víc svého přítele než krále… a o to to bolí víc.

                Dokážu pochopit to, že mě Avernus v záchvatu zuřivosti napadl a pobil přitom ještě tři elfy. Dokážu pochopit i to, že mě po té události královna nechtěla mít na očích a proto rozhodla, že se budu starat o nově dobytá území na jihu. Ano, jsem jí užitečnější jako velitel než mrtvý a pro výstrahu visící na hradbách. Ale nedokážu pochopit sebe.

Možná za rok
za dva že pozná
kdo měl její úsměvy rád
láska že je sladká a hrozná
když se dostaví nečekaně
a jednostranně…

                Je to tak. Připustil jsem si to až ve chvíli, kdy mě vykázala ze svého hradu, z jediného domova, který jsem po odchodu od svého kmene našel. Až ve chvíli, kdy jsem pochopil, proč mě její rozhodnutí tak zdrtilo. Nebyl jsem jen oddaným služebníkem, který se staral o to, aby se jeho královna dobře cítila, to jsem si jen namlouval. Miloval jsem ji celou silou elfské půlky svého srdce. Stále ji miluji.

                A celou silou té druhé půlky ji nenávidím.

                Já, hříčka přírody a sexuálních pudů, jaká se jen tak nenarodí.

                Já, půlelf. A půlork.

                Zájmy království a mně svěřeného území teď převažují nad mými osobními zájmy. Zítra ji musím navštívit. Bude to jen striktně služební rozhovor, to jsem si svatosvatě slíbil. Jenom nevím, jestli dokážu ten slib splnit. 

Terezo, přečti si Terezo
otázku kterou v očích mám
nápisem tiskacím
k tobě se obracím
a ty víš předem
nač se ptám.

                Teď půjdu dolů a toho minstrela vykopu z hospody až za padací most. Osobně.

                Naštěstí jsem stačil aspoň trošku vychladnout, než jsem rozdýchal seskok z okna. Nejsem žádný náladový tyran, takže bouřlivý potlesk a pískot mě přece jen trochu odradil od původního záměru rozrazit dveře, popadnout potulného muzikanta za límec a pro začátek ho prohodit ven na mokrou dlažbu. Normálně jsem otevřel a zůstal stát za dveřmi.

Hlasitý projev hostů nepatřil jen zpěvu a brnkání na loutnu, ale dlouhému polibku, který momentálně probíhal mezi minstrelem a dcerou mého zástupce Belendora. Tyri… celým jménem Tyriel. To ale není její původní jméno, Tyriel je poelfštěná varianta lidského jména Tereza. Tereza je míšenka, její otec, člověk, se také kdysi zamiloval do elfky. Po jedné z mnoha válek mu zůstala jen dcera, o kterou se po matčině smrti ještě jako o maličkou postarala královna Julie.

                Svět je někdy doopravdy malý. A to je dobře. Drží nás to dál od unáhlených devastujících rozhodnutí.

Julie, přečti si Julie
otázku kterou v očích mám
nápisem tiskacím
k tobě se obracím
a ty víš předem
nač se ptám…