13. Prozrazení
„Musíme ho nechat přeměnit tady, jenže se nedostane včas do Chroptící chýše …“
„Tak já tu zůstanu s ním a pak mu pomůžu dovnitř, stejně bych na hrad nedošla. Běžte zdržet Pomfreyku. Honem!“ Kristina na ně ze země vrhla zoufalý pohled. Bylo jí příšerně, oni pořád postávali okolo a přitom chtěla, aby co nejdřív vypadli.
„Ale co bude s tebou? Potřebuješ ošetřit, vždyť tu vykrvácíš!“
„Síri, já budu v pořádku. Jo, teď to tak nevypadá, ale zkus mi teď prostě věřit. Běžte už!“
„Než se vrátíme, bude v pohodě. Pojď, prosím tě! Siriusi… prosím…“ důrazně s ním zatřásla Karin. Konečně odtrhl zoufalý a vyděšený pohled od Kristiny a trpně se nechal odvléct.
Karina překvapovala sama sebe, ještě včera ráno skoro měla třes jen z toho, když s nimi měla sama začít mluvit. Ta rozhodná, zábavná a roztomile ztřeštěná byla vždycky její sestra a teď je přinutila nechat ji v lese těžce zraněnou, s přeměňujícím se Remusem…
Podivná dvojice osaměla v hustém křoví.
Proboha, na tohle jsem se nikdy nemohla koukat…
Čelisti se zkracují, drápy zatahují a vlčí tlapy se podivuhodně mísí s lidskýma nohama a rukama. Bolestné vytí a kňučení přechází čím dál víc v zoufalý, lidský nářek.
Kristino klídek, teď nesmíš utéct, nebude vědět co se stalo, proč je tady …
Přiměla se obejmout ho a přitáhla si ho na klín. Ještě chvíli musí vydržet a ignorovat škubavou bolest v rameni, vždyť bude za chvíli zase v pořádku, tak proč se teď zabývat nepříjemnostmi…
„Remy, jsem u tebe, všechno je v pořádku, jenom ses přeměnil venku...“
Probral se zase zpět k lidskému životu v dívčím klíně. Měl pocit, že se stalo něco strašného, nenávratného, že někomu ublížil… Ve vzduchu byla ještě cítit krev.
V hlavě mu hučelo a cítil se hůř než se kdy předtím po přeměně cítil. A hlavně vůbec nechápal, co dělá venku pod širým nebem.
„Co se stalo,“ zachroptěl slabě. Přitiskl se k ní, třásl se bolestí a zimou. Hladila ho a snažila se ho ukonejšit.
„Všechno je v pořádku, Remusi, jsem s tebou. Pomůžu ti zpátky, jo?“ šeptala mu zblízka.
„Já… já mám pocit že jsem někoho zabil, nebo chtěl zabít…“
„Pššš, všechno je dobrý, nic se nestalo. Víš že tě nenecháme abys někomu ublížil, víš to viď?“
„Ale… Karin…nebo Kristina? Už ani nevim která z nich seš…“
Byl strašně vyděšený, ničemu už nerozuměl. Celý jeho život se scvrknul na tuhle příšernou noc. Snažil se vzpomenout si co se stalo, ale nedařilo se, v hlavě mu vířil neuvěřitelný chaos pocitů a událostí.
Kristina cítila, jak jí rychle ubývají síly. Ještě chvíli a dojde na Siriova slova, musí se sama dát dohromady, a to tak že rychle. Remus se zotavoval pomaleji, než čekala.
„Moony, za chvilku ti bude líp a já ti pomůžu do Chroptící chýše. Ostatní šli zdržet Pomfreyovou. Přijdu za tebou na ošetřovnu a všechno ti řeknu, ale teď ti něco ukážu, abys porozuměl aspoň trochu. Jenom tobě, pamatuj si to… teď se mě pusť.“
Pomohla mu posadit se a přehodila přes něj svůj plášť.
Přitáhl si ho těsně k tělu a poprvé se na ni podíval pozorněji, natahovala ho totiž na něj jen jednou rukou. Druhou si tiskla k tělu. Na jejím rameni uviděl hluboké rány, ze kterých proudily potůčky krve, roztržený rukáv její halenky jí byl už zcela nasáklý. Na moment ho zcela ochromil příval nevolnosti, naráz si totiž vzpomněl, co se stalo těsně před východem slunce…
Rozběhl se za jednou z těch koček, které vystopovali, a ta se proti němu otočila, zasyčela a zaútočila.
Tichošlápek mu chtěl pomoci. Nebo ji chtěl prostě jenom zakousnout?
Chňapnul po ní, ale jeho zuby scvakly naprázdno. Na hlavu mu totiž skočila ta druhá a zaťala mu drápy těsně vedle oka. Zaskučel bolestí, zuřivě zatřepal hlavou a odhodil ji. Pak na ni skočil a zahryzl se do ní.
Oba zapomněli na to, že už mají být dávno na cestě k Chroptící chýši, byli jako bez sebe. Ty kočky jim unikaly celou noc a teď nabyly vrchu jejich šelmí instinkty. Chtěli už jenom kousat a trhat, cítit horkou, tryskající krev… poslední na co si Remus vzpomněl bylo to, jak zvětřil tu druhou kočku a skočil na ni. Drobné, zmítající se tělíčko pod jeho tlapami. A pak prudký náraz do boku, bolest, mlha a nesrozumitelná změť hlasů.
Kristina se mezitím po třech dosmýkala k mohutnému hlohu, rostoucímu pár metrů od ní.
Levou rukou sevřela jednu z jeho větví kousíček nad zemí a keř začal po chvíli před očima usychat, květy i listy se kroutily, hnědly a padaly k zemi a za chvíli tu stál jen mrtvý, opadaný keř. Zato po hlubokých tržných ranách na jejím rameni už nebyla ani stopa. Ještě přejela dlaní po svěží trávě vedle sebe a ta pod její rukou okamžitě uschla. Zmizely jí i škrábance na levé tváři.
Bez hlesu sledoval něco, co dosud i v kouzelnickém světě považovali za čirou fikci. Vzpíralo se to zdravému rozumu, ale přesto se to odehrálo na dosah ruky od něj.
Úplně zapomněl na svou vlastní bolest z naražených žeber a na to, že možná někoho před chvílí zabil.
Kris se s ulehčením usmála. Ještě to stihla včas, ještě žije… ale Moony to nějak nemůže vstřebat, to by mohl být problém.
Obrátila se k němu, ale zatím se k němu nepokoušela přiblížit. Byla si vědoma, že to co mu právě předvedla je až příliš fantastické.
„To že jsme dvojčata neznamená že máme stejný schopnosti, víš. Já si můžu brát energii z jiných živých organismů a mám obrovskou regenerační schopnost. Naproti tomu Karin nemá skoro žádnou, možná sis všimnul jak se jí všechno dlouho hojí… Proto jsem nechtěla aby se jí něco stalo, když už to došlo tak daleko že jsme na sebe narazili. Mě chtěl Tichošlápek zakousnout. A Karin je v pořádku, neboj se o ni. James se naštěstí vrátil včas, a odhodil tě dřív než jsi jí něco udělal. Ale teď půjdem, než bude moc světla. A než pro tebe přijde Pomfreyová.“
Už byla zase pohromadě, a protože teď jim skutečně teklo do bot, nechala stranou obvyklé blbnutí a legrácky. Podepřela ho a odváděla do chýše, jak nejrychleji to šlo.
„Nikdy v životě bych tomu nevěřil, nevidět to na vlastní oči.“
Remus si ji prohlížel jako zjevení. Téměř čtyři roky kolem sebe chodí a nejenom že nevěděli, že jsou zvěromágyně, ale nikdy mu ani nepřišlo nápadné že Kristina nebyla nikdy nemocná déle než půl dne a každé poranění, kterých bylo například v hodinách lektvarů víc než dost, měla pryč skoro hned.
Svlékla si blůzu a opláchla se u umyvadla, z krve rozmatlané po rameni a celé paži jí už bylo na zvracení. Pak nalila čistou vodu a jemně stírala krev a špínu z jeho obličeje. Prohlížel si ji zblízka a marně hledal jizvy nebo jakýkoliv náznak toho, že ještě před chvílí měla rameno celé potrhané.
Ležel bezvládně, byl úplně vyřízený. Napadlo ho, že kdyby chtěla, nechal by se teď od ní klidně i zabít.
„To nechci…“ řekla nepřítomně. „Karin by se mě zřekla, kdybych to udělala.“
Vymrštil se, i když proti tomu protestovalo celé jeho tělo, a vytřeštil na ni oči. Právě nahlas odpověděla na jeho myšlenku…
Trochu se ušklíbla. Na vysvětlování čehokoliv nebyl čas. Rychle se přeměnila a prosmekla se těsně kolem madam Pomfreyové, která právě otvírala dveře.
Nekonečně dlouhé ráno trávila Karina s trojicí přátel čekáním ve společenské místnosti.
Trochu podřimovali a trochu si povídali. Všichni byli přešlí z toho, co se stalo a mohlo stát, ale zvědaví. James si chtěl Siriuse nejdřív pořádně podat za oba dva, ale když ho tam viděl zhrouceného, s hlavou v dlaních, nechal ho na pokoji.
On jako býložravec pochopitelně neměl ty zabijácké instinkty, které jeho a Remuse hnaly k tomu, aby vystopovanou kořist zabili. Pro něj to byla hra, která skončila s blížícím se svítáním.
Běželi všichni k Chroptící chýši a najednou si všiml, že ostatní za ním nejdou. Vrátil se doslova v posledním okamžiku, nabral na parohy nejdřív vlkodlaka a když ho odhodil, černá kočka, která ležela pod jeho tlapami, se začala proměňovat. V ten moment to došlo jemu i Siriovi. Všichni se naráz přeměnili a dočista zapomněli na Remuse.
„Co je s Kristinou?“
Karin byla sice od něj jako převálcovaná, ale jinak jí nic nebylo, jen měla příšerný strach o sestru.
James se rozhlédl kolem a uviděl Siriuse, jak se sklání nad Kristiným ležícím tělem. Vrhl se k ní, z druhé strany. Chvíle, než otevřela oči, se zdála nekonečně dlouhá.
„Ty seš přece idiot…“ oslovila Siriuse. Sotva dokázala vůbec promluvit. Pod jejím tělem se šířila krvavá kaluž. Sirius zdrceně zíral na dílo svých vlastních tesáků.
„Kris… já tě zabil… “ vzlykal zoufale a hladil ji po zcuchaných vlasech. Proč jen se mu dnes připletla do cesty … Jenže pak se začala soukat nahoru a posadila se.
„Ještě ne. Mě si ještě užiješ, to ti garantuju... au… ale co Remus? Kde je Moony?“
Zapomněli na něj a mezitím začala jeho přeměna.
Kromě Siria se Karině podařilo všechny přesvědčit, že Kristina se dokáže postarat o sebe i o Remuse. Byli sice ještě trochu nervózní, ale zdaleka ne tolik vyděšení, jako když se konečně dohrabali do hradu.
„Jak dlouho jste vlastně vy dvě zvěromágyně?“ zajímalo Petra.
„Odjakživa. Jsme tím pádem i přihlášený, na rozdíl od vás,“ usmála se.
„Myslím že u nás se to dědí. I když musím říct, že dědičnost je někdy hodně nespravedlivá. Z nás dvou má mnohem větší díl magických schopností Kristina. Proto na Siriuse skočila, když mě chtěl chytit. Ona se z toho vylíže, neptejte se mě jak, já o tom nesmím mluvit, ale dostane se z jakýhokoliv zranění. Naopak mně se obyčejnej škrábanec hojí celej měsíc a zlomenina by mě dokázala zabít. Ani nevíte jak často už mi zachránila kůži, já jsem jí za to hrozně moc vděčná. I když se někdy nemůžem vystát, ale to je normální, zvlášť mezi ségrama,“ uchichtla se.
Trochu s obavami se otočila se po Siriusovi, uvědomila si totiž, že celou dobu od něj neslyšela ani slovo.
Pořád byl na stejném místě kam ho dovedli a posadili, pořád ještě vypadal, že je v šoku.
Alespoň to bylo věrohodnější, když ho ráno dovlekli na ošetřovnu s báchorkou o tom, že na něj skočila nějaká toulavá kočka, kterou nejspíš vyrušil na ranní potulce hradem. Ty drápance od Kristiny těsně vedle oka vypadaly opravdu hrozivě a madame Pomfreyovou s nimi dokázali zdržet docela dost dlouho. Teď se ale trochu probral.
„Karino, chceš říct, že… že bude vážně v pořádku?“
„Proboha Síri, copak ti neřekla abys jí věřil? Tys vůbec neposlouchal o čem se tu celou dobu bavíme?“
„Vlastně ani moc ne. Pořád ji vidím před sebou… jak tam ležela a… nemůžu se zbavit pocitu, že jsem ji zabil… že už ji neuvidím, že jí nikdy neřeknu…“
Jeho hlas se vytratil, znova se schoulil v křesle a ukryl hlavu v dlaních. Všichni se po sobě podívali zaraženě, takhle zoufalého ho ještě nikdy neviděli.
Karina si přesedla k němu a objala ho kolem ramen.
„Siriusku, neztrácej nervy,“ promluvila na něj konejšivým tónem, „během hodiny se támhle otevře portrét a dovnitř vpadnou Remus a Kristina pěkně ruku v ruce. Budou trochu utahaný, ale to bude všechno. Uvidíš… jsem její sestra, měla bych přece vědět, čeho je schopná, ne? Tak mi prosím tě zkus trochu věřit, když už nevěříš tomu co ti řekla ona.“
V podobném duchu do něj mluvila ještě chvíli a snažila se aby ji trochu vnímal. Neměla ho zrovna moc ráda, ale tohle nechtěla, jeho zoufalství ji drtilo stejně jako jeho kamarády.
Sirius po chvíli vzhlédl a slabounce se pousmál. Snad se jí to nezdálo, že v jeho očích zahlédla i malinkatý záblesk naděje…
„Jak je?“ přejela Kris Remusovi jemně prsty po tváři. Nemohl usnout, i když do něj Poppy nalila nějaký spací lektvar, protože dnes byl víc poničený, než obvykle poslední dobou býval.
„Přečti si to,“ zabrblal nepřívětivě. Akumulátor bioenergie a čtení myšlenek mu nešlo z hlavy.
„Není zač,“ přehlédla velkoryse jeho nenáladu, „na to abych si četla jsem po ránu moc ospalá. Radši bych to slyšela od tebe.“
„Tak promiň. Nechtěl jsem tě urazit.“ Ještě trochu s námahou se posadil a pohladil ji.
„Děkuju ti. Víš za co.“
Naklonila se k němu a dala mu pusu na tvář. Už se stačila osprchovat a převléct, její vlhké vlasy ho zašimraly na krku a pár voňavých kapek zastudilo skrz košili.
„To je dobrý, vždyť za to co se stalo můžem i my s Karinou. Měly jsme vám to říct, zvlášť když jsme věděly, že budete venku.“
„Vy jste to věděly?“
„Narazily jsme na vás už dřív. Jen jsme dávaly asi větší pozor. A neboj, v hlavě se hrabu jen z opravdu vážných důvodů,“ rozesmála se tiše jeho obavám.
Zase se uložil, Kris mu mezitím natřepala polštář a bylo mu příjemně. Už se cítil líp, těžko říct, jestli za to mohl lektvar nebo její přítomnost.
„Jenom se začínám bát o Siriuse. Když pořád chce chodit s něčím tak nebezpečným a nevyzpytatelným jako jsi ty…“
Byla by ho setřela, ale usnul, sotva dořekl větu. S její rukou ve své.
Poppy asi zarazilo ticho, které se najednou rozhostilo za závěsem, protože si je šla nenápadně zkontrolovat.
„Kdy se asi tak vzbudí?“ otočila se k ní Kris s tichou otázkou, sotva odhrnula cíp závěsu.
S čtením jejích myšlenek si žádné skrupule nedělala. Když jenom pokrčila rameny, řekla že se zastaví tak za dvě hodiny.
„Kris?“ Sirius vyskočil, až převrhnul křeslo. Byla připravená na trochu bouřlivější uvítání, ale tohle bylo příliš. Chytil ji do náruče a odmítal pustit.
„Tak strašně jsem se o tebe bál. Já blbec tě vůbec nepoznal a skoro tě to stálo život. “
„Kluci nezlobte se, měly jsme vám to nejspíš říct,“ přiznala kajícně, „nic z toho by se nestalo.“
„To nic, to nevadí, hlavně že jste obě v pořádku,“ šeptal jí a byl k zbláznění šťastný.
„Nevadí? Skoro jsi nám tu zatím zešedivěl.“ Ještě vnímala dozvuky té úzkosti, kterou si prožil než přišla.
„A kde máš Remuse? Proč jste nepřišli spolu? A jak je tobě?“ Zvedl ji a odnesl k ostatním.
„Teď už docela fajn. Sáhni si.“ Vzala jeho ruku a nepříliš šetrně ji přimáčkla na své rameno. Pod hábitem nic moc neměla, jenom nějaké triko na ramínka, takže cítil, že pod ním nejsou žádné obvazy. Nechápavě na ni koukal.
„Říkala jsem ti, že budu v pořádku, ne? A pusť mě, děláš jako bychom spolu chodili nebo co,“ zpražila ho.
Už jí otrnulo, přeladila na svůj obvyklý kousavý tón a nesouhlasné pohledy ostatních ignorovala. Ale uvelebila se na pohovku těsně vedle něj a přece jen ho nechala, aby jí dal ruku kolem ramen.
„Moony usnul, až když jsem byla za ním, madame Pomfreyová mi sice neřekla nic, ale myslím že tak za hoďku a třičtvrtě se probere a pustí ho. A už jste snídali? Já mám strašnej hlad.“
„Jo, to my taky, čeká se jenom na tebe,“ usmál se James zeširoka.
Zvedli se a chtěli jít do Velké síně, ale jí se po pár krocích zatočila hlava. Přece jen se ze ztráty krve nevzpamatovala tak rychle, jak si myslela, a přecenila své síly.
. „To je dobrý, fakt dobrý…“ chytila se Siriuse. Opatrně ji zase usadil na pohovku.
„Víte co? Přineste mi něco ze snídaně. Já tu počkám. Jako by mi došly baterky nebo co.“
„Ty nikde nepočkáš, ale odvedem tě na ošetřovnu za Remusem,“ zavelel James.
„Ale no tak brácho, jako bys mě neznal. Budu v pohodě, jen si potřebuju odpočinout. Dneska jsem si vážně hrábla na dno.“
„Počkám tu s ní kdyby něco. Běžte.“
Sirius se zase posadil vedle ní a objal ji kolem ramen. Trochu se třásla, byla jí najednou zima a strašně slabo. Tentokrát bez řečí se nechala obejmout a zabalit ještě do jeho hábitu. Byla strašně unavená a zesláblá a v jeho náruči se cítila bezpečně a příjemně.
„Prosím tě, že mi tu neumřeš,“ šeptal a skrýval tvář v jejích vlasech, aby neviděla jeho slzy.
„Ne, to víš že ne… jsem skoro… nesmrtelná… zůstaň se mnou, prosím tě…“ V tom okamžiku se propadla do hlubokého spánku a už nevnímala ani jeho tiché zoufalství, ani to, že ji zvedl a přenesl blíž k ohni. Držel ji v náručí celou dobu, než se znova probrala.
Remus byl už zpátky z ošetřovny a všichni tam seděli kolem nich, nervózní a zamlklí.
Najednou se zavrtěla, otevřela oči a první co spatřila, byla Siriova tvář, poznamenaná úzkostí. Něžně se na něj usmála. Vzala ho jednou rukou kolem krku aby se lehčeji zvedla a dala mu pusu. Všem se viditelně ulevilo.
„Jak je ti?“ staral se Remus.
„Fajn,“ usmála se zářivě na všechny okolo, ale zůstala přitulená k Siriusovi.
Protáhla se a hned: „Co jste mi přinesli k jídlu?“
Hladově se pustila do sendvičů a ohřála si čaj. Remus na chvilku zmizel a zase se objevil s tabulkou čokolády.
„To máš povinný,“ ulomil kousek a strčil jí ho do pusy, když dojedla. Bez protestů ho slupla a sáhla po dalším.
„Hele… to je mi nějak povědomý.“ Zvedla balíček aby viděla na značku.
„No aby ne, ta je od tebe k Vánocům,“ přisvědčil.
„Kde jsi ji vlastně sehnala, v Medovým ráji jsem ji nikdy neviděl.“
Podívala se na Karinu, jako by si nebyla jistá jestli může mluvit.
„Ale jo, řeknem jim to,“ mávla nad tím Karin rukou, „po dnešní noci už si myslím můžem říct všechno.“
„Ale snad někde ve větším soukromí,“ rozhlédl se James okolo. Právě k nim mířila děvčata od dvojčat z pokoje, která se vracela ze snídaně.
„Kristi, co se ti stalo? Viděly jsme vás tu ráno, Sirius nám jenom řek že se ti najednou udělalo zle,“ vyptávala se Lily ještě trochu vylekaná, ale už viděla že je jí podstatně líp.
„No asi tak nějak. Ale už je to v poho, zdřímla jsem si a je mi zase fajn.“
„Moc na to nevypadáš,“ prohlídl si ji James kriticky.
Lily je přejela pohledem a uvědomila si, že všech šest jich vypadá dost nevyspale a přepadle, ale Kris je ještě k tomu bílá jako papír.
„Kdo ví kde jste zase celou noc courali.“
„My?“ podivili se Remus a Karina v dokonalém stereu. Mrkli po sobě.
„Mně budete něco vykládat. Kristi, měla by sis jít lehnout, vážně nevypadáš nejlíp.“ Budoucí léčitelku v sobě Lily nezapřela.
„Přestaň hysterčit, Evansová, ani se od ní nehneme,“ dušoval se James.
„No toho se právě bojim.“
„Bude v pohodě, neboj. Nech to na mně.“
Lily ještě chvíli vedla nějaké mravokárné řeči o tom, že se s nimi po nocích courá už i Karina, ale když viděla že se míjejí účinkem, nechala toho.
„Co kdybychom vypadli k jezeru, tam bude větší klid,“ napadlo Jamese.
„To je bezva nápad,“ chytila se toho Kristina. Potřebovala nutně doplnit energii a to v kamenném hradu nešlo.
Nebylo to pro ni jednoduché, ale došla tam s nimi a pak se teprve sesypala na zem. Po chvíli se s Moonyho pomocí posadila a opřela o mohutný kmen stromu. Levou rukou nahmatala silný kořen, sevřela ho a zavřela oči.
„To by mělo stačit, ne?“ optal se šeptem Kariny, „ráno zrušila nějakej keř a tak čtvereční metr trávy.“
Kris vypadala že zase nevnímá a Karin pokrčila rameny.
„To je málo. A ze stromů to jde pomalu. Nejlepší by bylo přinýst jí živý zvíře, jenomže to nesmím.“
„Co vy tam spolu soukromničíte,“ ozval se Sirius. Rozložili na kus trávy, ze kterého už slunce vypilo ranní rosu, několik dek a chtěli se tam přesunout a dospat se. Udělal pár kroků k nim a všiml si zhroucené Kristiny.
„Ona už je zase mimo,“ zkonstatoval vyděšeně.
Vzal ji za ruku, byla ledová a tep sotva hmatný. Chtěl ji zvednout a alespoň ji odnést na sluníčko aby se zahřála, ale oba ho zarazili.
„Síri, nech ji u toho stromu. Tak jí bude nejlíp. Jen přes ni hodíme deku.“
„Moony… víš něco co já ne?“ pátravě se mu podíval do unavených očí.
Uhnul pohledem a stočil ho ke Karině. Ta jen rezignovaně pokrčila rameny. James s Petrem se mezitím usadili na bobek k nim.
„Stalo se něco?“ kývl Péťa směrem ke zřejmě bezvědomé kamarádce.
„Musíme ji nechat u toho stromu, bere si z něj energii,“ soukala ze sebe neochotně Karin.
„Proto se vždycky ze všeho dostane, umí si vzít energii z živých organismů. Zvíře by bylo nejlepší, ale zakázala mi někdy jí v takovýmhle stavu strčit něco takovýho pod ruku.“
Všichni zaraženě ztichli. První prolomil ticho Sirius.
„Vy už jste to někdy zkusily?“
Přikývla a trochu se otřásla.
„Jak jsme tehdy koncem prázdnin utekly do Děravýho kotle. Netrvalo nám to dva dny proto že bysme to nemohly najít. Cestu jsme znaly dokonale, jenže nás večer přepadli nějaký chlapi… snad kvůli penězům, snad nás chtěli znásilnit, co já vím. Bránily jsme se, ale oni taky. Než jsme je zahnaly, stačili Kris několikrát bodnout. Schytala to za mě… Byla v bezvědomí a ztratila spoustu krve jako dneska, byla jsem zoufalá, bála jsem se, že to nepřežije. K ránu jsem někde před obchodem odvázala psa a dovedla ho k ní. Ten čoklík určitě nějak vycejtil co s ním uděláme, stáh uši dozadu a tak zoufale kňučel… vší silou jsem ho přidržela vedle ní, sledovala jak zhasíná a Kris se zacelujou rány a přichází k vědomí. Jenže to bylo málo, ušly jsme pár set metrů a zase omdlela a já udělala to samý s jiným psem. Pak už se dala dohromady neuvěřitelně rychle. Říkala, že to celý viděla, cítila jak mu bere život kousek po kousku, vůbec si nedovedu představit jaký to muselo bejt…. pak mi řekla ať už za žádnou cenu nenechám k ničemu takovýmu dojít.“
Mezi řečí zachumlali Kristinu do deky a nechali ji pod stromem, ať se vzpamatuje sama.
Za chvíli ji šel Sirius zkontrolovat. Usadil se vedle ní a snažil se postřehnout jakýkoliv náznak života v jejím sinalém obličeji.
Jsem skoro nesmrtelná, myslela tím tohle? Co jinýho. Musím mnohem víc myslet na to, co jako pes vyvádím, už několikrát jsem ji skoro ztratil a byla by to jen moje vina… co kdybych jí dal svoji energii, když je lepší zvířecí než rostlinná, bude lepší i lidská. Jen trochu jí přidám, včas to spojení přeruším a nic se mi nestane. Vzal ji za levou ruku, kterou svírala kořen stromu, ze kterého už začínaly trochu opadávat listy.
Ucítil slabé mravenčení, nejdřív jen v dlani a pak postupovalo předloktím, paží, ramenem a pak se proud rozdělil, jeden postupoval k hlavě a druhý k srdci. Jako by ho něco varovalo, jako by na něj někdo křičel UTEČ!
Svět okolo něj se začal rozplývat… v ten moment otevřela oči a poslední co spatřil bylo to, jak se výrazný jantarový kruh okolo jejích zorniček rozšířil přes celou duhovku a v očích jí žlutě zablýsklo…
Možná někdo namítne, že Kristina má až moc fantasmagorické schopnosti. Částečnou inspiraci mi poskytlo anime Princezna Mononoke a Duch lesa, který dokázal život vrátit, ale také jich mnoho vzít, když se v závěru sám ocitl v ohrožení života.
Komentáře
Přehled komentářů
co všechno lze vidět v mých fantaziích... a jak se to podobá tomu, co sama cítím a proč jsem vůbec začala psát.
Nikdy nebudu litovat toho, že jsem se odhodlala je zpřístupnit čtenářům. I kdybych nakonec psala jen pro dva lidi.
Děkuju :-).
Ba ne,
(Ionti, 31. 12. 2007 16:01)ne příliš fantasmagoricke,naopak se Ti díky skvěle uplatněne fantazii povedlo ideálním a nenásilným způsobem,vysloveně romantickým,zhmotnit do slov,textu povidky a činu v ní to nehmotné,spící a dřímající snad v každém z nás.. Schopnost milovat až za hrob,za hranici sebeobětování.. Dotkla ses tou povídkou téhož,co si nosím jako sen i já,v sobě,až k dojetí.. Šťastný ten,komu je dopřáno lásku takto projevit.. Takto snadným bezbolestným způsobem,jen prostým rozhodnutím se ve správnou chvíli.. Teď vidím,ze Tvůj úvod na první stránce - následujte mne do mých snů - je tou nejlepší pozvánkou:-). Děkuji za takový sen:-). Umožňuje mimo jiné i nacházet v sobě a oživovat to lepší z vlastního Já..
Je neuvěřitelné,
(Psí Hvězda, 7. 1. 2008 9:45)