18. Problémy, problémy
Shrnutí:
Je říjen, pátý ročník. Kristina je v nenáladě, protože se jí stále nedaří zvěromágovská přeměna a nikdo netuší proč. Průběžně však objevuje dovednosti, které dříve neměla.
Večer se jí Remus s Jamesem snaží trochu rozptýlit, zatímco Sirius randí s jednou z jejích spolužaček. Všichni kromě Remuse jdou pak spát, ale v noci Siriuse probudí noční můra a zjistí, že Remus stále ještě není v posteli. Najde ho na chodbě s Kristinou, v situaci, která se mu nezdá ani trochu košer.
5. ročník, říjen
Seděla ve skupince spolužaček v klubovně a nepříliš úspěšně se snažila dělat nějaké výpisky. Jedním uchem přitom chytala, o čem se zrovna drbe.
Jako vždycky už celý měsíc - o Siriovi. Jak se přes prázdniny změnil, jak zkrásněl a zmužněl, s kým chodí a s kým se právě rozešel… Kristina se neubránila posměšnému úšklebku. Byly vedle jako jedle – přesto, že se s ním hned na začátku školního roku rozešla (už zase? okomentoval to James utahaně a týž večer zmizeli se Siriusem tajnou chodbou do Prasinek, návrat až v časných ranních hodinách), měla o jeho láskách dokonalý přehled.
A co bych za to dala, kdyby…
A na mě se u snídaně usmál…
Kris obrátila oči v sloup a chtěla se zase ponořit do Jedů a protijedů, ale v tom k ní Diana obrátila všeobecnou pozornost.
„A to si představte, že Kris s nim strávila celej měsíc pod jednou střechou!“
„No to je nespravedlivýýý!“
„Jak to? Kristi, řekni k tomu něco!“
„No, takto. Adoptovali mě Potterovi. A Sirius s Remem tam přijeli v srpnu na zbytek prázdnin. Konec, tečka.“
„Ty se tak máš…“ záviděly nepokrytě. Okolnosti toho všeho jim zapomněly dojít.
„Jo, to víte že se strašně mám. U cizích lidí, pomalu ani nevim kdo jsem a proč musím bejt zrovna u nich. Jo, to je fakt úžasný,“ horlivě přikyvovala a vypadala, že za moment vzteky exploduje.
„No, aspoň že jsou docela fajn…“ dodala pak nepřirozeně klidně a mávla nad tím rukou.
Najednou si uvědomila, že přece jen trochu přestřelila. Zase se s povzdechem zabořila do křesla a myslela, že už jí dají pokoj. Ale nebylo jí přáno, Lily se jí usadila po straně na opěrku.
„Kristin… ty sis vážně ještě na nic nevzpomněla?“ optala se s vážným a starostlivým výrazem.
„Jo, něco jo…“
V očích jí probleskl zasněný výraz, měla ho na svědomí vzpomínka, nebo snad sen? Jeden z mnoha snů o tom vysokém vousatém muži a ten zvláštní pocit… V tu chvíli ji napadlo že říkat jim to všechno taky nemusí.
„No nic. Hlavně že mi zůstalo v hlavě tohleto,“ a ukázala na učebnice, které se porůznu povalovaly po stole, „dovedete si představit, že bych musela zas do prváku? A šla třeba do Zmijozelu,“ dodala schválně zlověstně.
„Néé, to teda nikdy!“
V tom se odklopil portrét Buclaté dámy a vpustil dovnitř skupinku kluků.
„Hele, výkvět všeho rošťáctva přišel,“ poznamenala Kristina ke čtveřici, která právě vstoupila a tím se jí podařilo definitivně odvrátit pozornost od sebe. Sirius sjel pátravým pohledem celou místnost a s uspokojením se zastavil u ní.
„Holky, já asi omdlim,“ zašpitala Vanessa, „on kouká sem!“
„Jo, ale na Kris,“ opáčila naštvaně Diana.
Byla to pravda pravdoucí, Sirius na ni mával, ať jde k nim. Ona k němu otočila svůj poloprázdný pergamen a pokrčila rameny. Což odmávnul rukou jako věc zcela nepodstatnou. Zuřivě zavrtěla hlavou a on sebou naštvaně plácnul na jednu z pohovek u krbu. Co chvíli na ni vrhal ublížené pohledy.
„Holky, já to BUDU MUSET DODĚLAT,“ prohlásila s povzdechem Kristina a po půlhodině maximálního soustředění se jí podařilo zaplnit pergamen poznámkami. Pak ho srolovala a hůlkou odmávla spolu s učebnicí nahoru do ložnice.
Prosvištěl přitom okolo Záškodníků, rozvalených u krbu a následovala další pantomima.
Kristina ukázala s vítězným výrazem prázdné ruce. James si viditelně oddechl a spolu s Remusem se sbírali že půjdou, ale Sirius na ni vrhl pohrdavý pohled a uraženě se k ní otočil zády. To mělo právě a jenom ten efekt, že se Kris rozchechtala a nemohla přestat.
Ostatním zjevně došla trpělivost. James neurvale drapnul za loket Siriuse, Červíček vstal raději sám a Remus si došel pro rozesmátou Kristinu. Na rozdíl od Jamese nemusel použít žádné násilné chvaty, stačilo jí jen podat ruku, aby vstala a šla s ním.
„Když nepřijdu na večeři, vemte mi něco na pokoj,“ oznámila na odchodu děvčatům, která sledovala trochu závistivě, jak s kluky mizí za portrétem.
„Jako bych ji fakt chvílema nepoznávala,“ vzdychla si Vanessa.
„No jo. Po tý nehodě je z ní skutečně nepopsanej list.“
„Lil, mluv na nás srozumitelně!“
„Di, zlatíčko, to bych na tebe nesměla mluvit vůbec! Jenže ten nepopsanej list dostali do rukou oni,“ kývla znechuceně hlavou směrem k portrétu, za kterým před momentem zmizela Kristina se Záškodníky.
„A celou dobu se mi bude někde courat se Siriuskem!“ zakňourala Diana.
„Nech už toho, dyť sou všichni pohromadě, co by tak asi spolu mohli dělat!“ namíchla se Ness.
„Jó, a to sis nevšimla jak na ni dělal u snídaně oči? A taky tam byli všichni.“
„Říkalas že je dělal na tebe!“
„Ale nejdřív na ni, jak se sejdou v jedný místnosti, kouká jenom po ní, to sis nevšimla? Je do ní udělanej jedna radost a nic na tom nemění, že mu dala kopačky.“ Diana se skoro rozbrečela.
„Jdi ty,“ přátelsky ji objala Lily, „právě proto, Kristině je u paty, jestli na ni Sirius kouká nebo ne. Já si stejně myslím, že je ujetá spíš z Remuse. Včera jsem je viděla jak se objímaj než přišla do ložnice.“
„Tsss, to si našel náhradu brzo,“ nezdržela se znechucené poznámky Vanessa.
„A tak mu to přej, zůstane to aspoň v rodině, ne?“
„A nám vůbec nic neřekne! Potvora!“
K večeři nakonec přece jen přišla, pozdě a naprosto bez nálady. Jen se šťourala v hrachové kaši a lžící si v ní kreslila ornamenty. Diana a Vanessa se snažily zjistit co jí přelítlo přes nos, ale bez výsledku.
„Holky, jestli nechcete abychom se pohádaly, tak mě prostě jen – tak – nechte – bejt. Jo?“
Zvedla se od nedojedené večeře a odešla. Přes společenskou místnost se pokusila nepozorovaně proklouznout, i když věděla že kluci tam sedí. O příčině své nenálady se nechtěla bavit s nikým, ale zmizet beze stopy do postele se jí nepovedlo.
„Tinko…“ zastavil ji konejšivý, měkký hlas. Hlas, který rozechvíval její srdce, i když věděla, že jeho majitel měl právě tento tón vyhrazený pro jinou… Zastavila se těsně pod schody vedoucími k ložnicím a pomalu se otočila.
„Tak poď k nám a netrap se už…“ Na okamžik zaváhala. Jít nahoru a za okamžik opět čelit zvědavým dotazům svých kamarádek se jí nechtělo. Pár kroků a vklouzla na místečko, které jí James a Remus udělali mezi sebou.
„Kde máte Siriuse?“ optala se, aby řeč nestála.
„Neboj, ten randí.“
„Jak jinak, že.“
Paradoxně byla docela ráda že se tu hned tak neobjeví. Nedokázal se moc dobře vyrovnat s novým stavem věcí, mrzelo ho že s nimi už o úplňkových nocích nemůže chodit ven, protože se nedokáže přeměnit, a jejich rozchod s ním taky pořádně zamával. Jeho frustrace se samozřejmě odrážela v tom, jak s ní jednal.
Kris si to přiznávala nerada, ale teď si docela vyčítala, že dovolila svým zmateným vzpomínkám a citům, které probouzely, aby narušily jejich vztah, který prý nikdy předtím nebyl tak harmonický. Nicméně netušila jak to vzít zpátky.
„Kluci, ani nevíte jak mě to mrzí… co když jsem o některý schopnosti prostě přišla? Zapomněla na ně jako na to ostatní? Já už jinak fakt nevim…“
Zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu na opěradlo. Kdyby to bylo jediný co je mi líto, šlo by to aspoň líp ustát.
„Holky z mýho pokoje mě drbaly, že jsem prej úplně jiná… a já ani nevim, jestli jsem se předtim s nima kamarádila nebo je nesnášela! To je k zešílení!“ Hlas už jí začínala trochu podbarvovat hysterie.
„Kristýnko, sestřičko,“ James ji potřepal po vlasech a přiměl ji, aby se na něj podívala.
„Jasně že seš jiná. Po tý ztrátě paměti si tu teď musíš připadat jako v cizině. A k tomu druhýmu – ty ses snesla s každým. Kromě Siriuse, což trvá.“
„Tomu sice moc nerozumíme, ale pořád seš to ty. A pořád tě máme rádi.“ Teď ji zase vzal kolem ramen a za ruku Remus.
Usmála se na něj – nemohla si pomoct, měla pro něj slabost.
„Jen jsi teď víc naše než dřív – a nemyslim, že by to moc vadilo. Poslouchej, ty jsi ale celá rozklepaná. Něco ti naleju, trochu se uklidníš a bude ti líp, jo?“
Remus měl dojem, že Kris snáší v nestřízlivém stavu Siriuse o moc líp, a očekávali ho každou chvíli. A jejich poslední rozhovor se neodbýval zrovna v klidu…
„Co pila bývalá Kristina?“
„Nejradši víno.“
„A já nejradši červený.“
„A to mi vykládej, že si nic nepamatuješ!“ Než se stačila vzpamatovat, stály před nimi tři skleničky červeného vína.
„Že mě tohle naučíš,“ udělala na Remuse oči.
„Klidně, ale až to vypiješ! Ale musíme to trochu zamaskovat…“ s tichým zašeptáním se hůlkou dotkl každé sklenky a v tu chvíli vypadaly, jako by v nich byla dýňová šťáva. Za chvilku zapomněla na smutek. Snažila se vyčarovat sklenku vína, ale nedařilo se to a vycházely jí podivné pokrouceninky.
„Nebude to tím co piješ?“ ozvalo se těsně za ní. Trhla sebou a slibně se zjevující skleněná věcička spadla na stůl a roztřískla se na tisíc kousků.
„Tys mě vyděsil!“ oklepala se. Otočila se k narušiteli a rozesmála se.
„Tichošlápku, ty si nemůžeš dát pokoj. Dneska jsi randil s Cynthií, viď?“
Sirius byl okamžitě ve střehu, uvědomil si, že v náladě lehce upravené alkoholem je sice snesitelnější, ale taky nepředvídatelnější a na nějaké její zlomyslnosti neměl dnes náladu.
„Mám to na sobě napsaný nebo co?“
„Skoro,“ hledala po všech kapsách zrcátko, aby mu ukázala výraznou fialovou šmouhu na levé tváři.
„K narozkám jí pořídím kvalitnější rtěnku.“
„Snad si nemyslíš že jim to tak dlouho vydrží,“ sarkasticky poznamenal Remus.
Kristi se přestala šacovat, něco šeptla a prsty si přejela po levé dlani. Objevilo se na ní zrcátko, tenké, ohebné, ale dokonale zrcadlící.
„Opucuj se prosim tebe,“ se smíchem nastavila dlaň Siriovi. V tu chvilku jí došlo co udělala. Ticho kolem ní zhoustlo, všichni strnuli. Sirius si očistil rozmáznuté razítko od Cynthie a opatrně se dotkl zrcátka v její dlani.
„Jak jsi…“ Zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. Sevřela dlaň. Zrcátko slabě celuloidově zapraskalo. Chvilku se rozmýšlela a pak pomalu přešla ke krbu. Místo formulky Evanesco sfoukla šedostříbrnou kuličku z dlaně do ohně. Šokovaně se posadila vedle krbu na zem.
„To ne,“ vjela si prsty do vlasů a vzhlédla k ostatním.
„Řekněte že se mi to jenom zdálo…“
Svorně zavrtěli hlavami.
„Zkusim ještě něco.“ Odhodila vlasy dozadu a s odhodlaným výrazem v očích ve vzduchu oběma dlaněmi obkreslila tvar číše. Dřív než došla ke spodní části nožky, objevila se jí mezi prsty a jen tak tak ji stačila chytit. Postavila ji na stolek před Jamese.
„Tohle jsem dřív uměla nebo ne?“
„To ne… ale vzpomínám si, jak tenkrát, když jsme se poprvé potkali za úplňku venku, nám Karin říkala že z vás dvou máš ty ten větší díl magickýho nadání. Že dědičnost je nespravedlivá.“
Karin. Je to přes čtvrt roku a každá zmínka tak strašně bolí. Já už nechci, nechci na ni myslet…
Pohled, kterým Remus sežehl Jamese když teď připomněl její slova pronesená v tu noc, kdy se skoro pozabíjeli navzájem, nikdo nevnímal. To ráno, kdy se probral v objetí Kristiny, odstartovalo zmatek v jeho srdci, který dosud trval.
„Kluci, teď to nejspíš nevyřešíme. Zrovna tak to, že nejsem schopná se přeměnit. Ať se dějou věci jak chtěj divný, jdem se na to vyspat, ne? Třeba se nám vyzdá nějaký řešení,“ vstala a protáhla se Kristina. Očividně měla všeho plné zuby.
Všestranný souhlas, i kluci se zvedli k odchodu, jenom Remus řekl, že přijde až za chvíli. Z přemíry tíživých myšlenek a podivných souvislostí mu skoro explodovala hlava a potřeboval být ještě chvíli sám.
Skutečně chtěl být sám? Když kroky na schodech dozněly, nerozhodně vykročil ke schodům do dívčích ložnic. Jenže v noci by přes ně musel snad jedině přeletět, což by zas nebylo tak špatné se naučit.
Ne… jediné, co by skutečně teď chtěl, bylo promluvit si s Kristinou. Je tolik věcí, které by si chtěl ujasnit, tolik, co by jí rád vysvětlil… Tolik bych s ní chtěl být sám, aspoň na chvíli…
„Moony…“ Leknutím sebou škubnul. Myslí na ni, a ona najednou stojí přímo vedle něj!
„Já nechtěla jít spát,“ říká s úsměvem, „chtěla jsem jen, aby všichni vypadli a já si mohla popovídat s tebou sama. Nevadí?“
Ještě před čtyřmi měsíci by věděl, že ho chce jen vyprovokovat, aby oplatila své sestře to věčné mentorování, kterým ji trápila. A on by se nechal, protože jejich vztah byl jednou za měsíc – řekněme - velmi důvěrný.
Ale teď se v sobě nevyznal a v ní taky ne. Smrt její sestry ještě nepřebolela, ale něco ho k ní přitahovalo a každým dnem to cítil silněji. Chvíli jako by v ní viděl mrtvou Karinu a chvíli ještě někoho úplně cizího.
Bylo to jiné než tehdy. Nic nebylo při starém…
„Je ti po ní smutno, viď.“ Podívala se na něj chápavým, soucitným pohledem, který se nevtíral, jen říkal: jsem tu pro tebe.
„Pojď si sednout.“
Vzal ji okolo pasu a dovedl na dvojkřeslo u sálajícího krbu. Už nenašli odvahu k tomu, aby se na sebe podívali, ačkoliv seděli těsně vedle sebe. Tak těsně, že se navzájem dotýkali, tak, že cítil její nervózní chvění a vibrace, kterými jí vlastní hlas rozechvíval tělo.
„I tak bych tě chtěla poprosit… právě tebe… nemoh bys mi o ní něco říct? Něco, cokoliv… neznat vlastní sestru, to je dost divnej pocit. Chybí mi, i když ji znám jenom ze snů. A nevim kdo jinej kromě Jamese by mi o ní dokázal říct víc než ty.“
Remus zíral nehnutě do plamenů.
Nechci na ni myslet, nechci o ní mluvit. Od chvíle kdy mi Sirius vyrazil z ruky stříbrný nůž, od okamžiku, kdy jsem byl odhodlaný ukončit i svůj život, jsem uzavřel všechny city v sobě. Už se mi podařilo sám sebe přesvědčit, že žádné nemám a neměl jsem. Jak to po mně může chtít?
Ale Kristině odmítnout nedokázal.
Strašně se bál, že ty vzpomínky a emoce neustojí… ale stačilo jenom udělat první krok, překročit práh vzpomínek a na chvilku ignorovat že jde o Karin.
Vyprávěl jí, jak u nich jednoho večera zaklepala a hledala Jamese. Vyprávěl o tom, jak spolu ve třetím ročníku začali chodit, o jejich nečekaném a divokém setkání pod nočním úplňkovým nebem a o Kristiných zvláštních schopnostech, na které si nepamatovala. Převyprávěl jí, čeho se kdy obě s nimi účastnily a jak se ona a Sirius vzájemně provokovali už od prvního ročníku.
Jen jedno jí říct nedokázal. O těch krásných poúplňkových dnech, které trávili spolu…
Rozcházeli se až k ránu. Kdyby v tu chvíli vyšla Lily na chodbu, měla by definitivně jasno. Bohužel, jasno neměla mít ona, ale Sirius.
Zběsilý úprk temnými chodbami. Co když je už pozdě?
Proč si ho víc nevšímal, proč zůstal uzavřený ve své úzkosti, proč ho to nenapadlo dřív?
Na konci lektvarů mu chyběl speciální stříbrný nůž na krájení přísad. Co má být, je konec školního roku a o prázdninách si může koupit nový. Až když se Remus neobjevil na večeři a pak byla skoro půlnoc a on a Petr byli v pokoji stále sami, došlo mu, co se děje.
Co když bude poklop zajištěný zevnitř? Co když už je pozdě… hrůza mu svírá hrdlo, když se jeho ruka blíží k padacím dvířkům na konci chodby.
„Moony!“ Kovové cinknutí o dlažbu, dlaň spálená stříbrem, pocit nesmírné úlevy, ale také bezmoci ho zcela zavalil…
Bože… kolik je? Siriovy oči sjely ze světélkujícího ciferníku, aniž by hlava stačila zaregistrovat přesný čas. Moony? Kde jsi?
Zmatek, zoufalství… ne, to byl přece jenom sen, to byl…
Klid, nádech, výdech. James byl tehdy v nemocnici u Kristiny a teď je tady, chrápe jako když chrochtá prase a levá ruka i noha mu visí z postele až na zem. Klid, všechno je v pořádku.
Nic není v pořádku, Karina je mrtvá a Kristina mi dala kopačky.
Siria se začala zmocňovat nervozita. Kde je ten Remus? Večer říkal, že přijde později… Už úplně čilý a probuzený se vyhrabal z rozházené postele. Že by zůstal dole a usnul tam?
„Kdybys to udělal a kdyby Kris umřela… nezbyl by mi tu už nikdo, kdo by mě měl rád…“ „Neplácej, Tichošlápku. Zůstal by s tebou James, je přece tvůj nejlepší přítel. A o lásku ty taky nikdy nebudeš mít nouzi. Měls mě nechat umřít.“
„James… to není to samý. Ale tomu ty asi nerozumíš.“
Pár kroků za dveřmi ložnice ho zastavil pocit, že na chodbě není sám. Přitiskl se ke zdi. Po chvilce si jeho oči zvykly na tmu natolik, že rozeznal siluetu objímající se dvojice. Ona má bohaté, zvlněné vlasy téměř až do pasu. On… to ne, tohle ne…
Ve slabém světle dohořívajícího ohně a pochodní zdola zahlédl na okamžik, když se ti dva od sebe oddělili, nezaměnitelný Remusův profil.