19. Zlé sny I.
Shrnutí:
Sirius, vzteky nepříčetný a hysterický, napadne Remuse u oběda. Jejich roztržka večer vyvrcholí prudkou hádkou, při níž se proti Siriovi postaví dokonce i James. Rozlítostněný a na celý svět naštvaný Sirius v noci přemítá na okně společenské místnosti, co bude dál…
Přibližně ve stejnou noční hodinu se ze zlého snu probouzí Kristina. Nevysvětlitelný pocit viny z Karininy smrti ji neustále stíhá. Jde si dolů trochu srovnat myšlenky a ve společenské místnosti se sejde se Siriusem…
„Kristi, díky že seš na světě…“
Remova polohlasně pronesená věta, úsměv, se kterým k ránu usínal… Siriovi se to propalovalo do srdce a do vědomí jako plamen pekelný. Ležel s otevřenýma očima, díval se na něj jak tam leží, šťastný, toulající se pravděpodobně v těch nejkrásnějších snech, jaké mu mohla jeho mysl vyčarovat. To, co viděl před chvílí na chodbě, ho spalovalo, nedovolovalo mu to usnout, bolelo ho to.
Proč to musel udělat on, proč Remus? Kdyby to byl kdokoliv, koho může beze zbytku nenávidět, ale proč on…
Navzdory veškeré snaze se mu do rána už nepodařilo usnout. Naproti tomu Remus spal jako nemluvně.
„Ty ho dneska ani nevzbudíš?“ podivil se James, když ho Sirius poněkolikáté bez povšimnutí míjel. Normálně by mu už něco vyvedl, udělal by mu ranní sprchu do postele nebo něco takového, ale dnes se tvářil, jako by Remus neexistoval.
„Ne, dneska ani ne,“ zavrčel Sirius způsobem, který jasně naznačoval že mu mají všichni dát pokoj.
James si ho pozorně prohlédl, jak se na sebe mračí v koupelnovém zrcadle.
„Tichošlápku? Co se stalo, špatná noc?“
Jen to, že v jeho hlase zaznívala účast, a ne nějaká snaha o popichování, Siriovi zabránilo v tom, aby ho inzultoval. Takhle na něj jenom upřel ztrápený pohled do zrcadla.
„Remus se…“
Nedokázal to říct. Jako by se to mělo stát pravdou až tím, že to vysloví, ale přitom pořád doufal, že se vlastně nic nestalo.
James mu stiskl rameno a otočil ho k sobě.
„Síri… co je s Remusem? Nechceš mi říct co se stalo?“
Jenže v ten moment zabouchal na dveře koupelny Petr, který se konečně taky vykulil z postele a dožadoval se vstupu, a Siriuse svým způsobem vysvobodil.
Na snídani šli tedy ve třech. Sirius koukal zarytě do země, jako by se bál někoho potkat.
„To je divný, Kris tady není,“ poznamenal James.
„Čau Evansová, kde máš kámošku?“ optal se svým typicky neomaleným způsobem Lily, která seděla u snídaně sama.
„Ahoj Pottere, tak za prvý nevím co je ti po tom, a za druhý kterou?“ odsekla.
„No Kristinu přece.“
Využil toho, že mu alespoň odpověděla a že je sama, a sedl si proti ní.
Posměšně si odfrkla.
„Ta se ještě toulá v říši Morfeově. Přišla až ráno.“
Jamesovi vylítlo obočí kamsi nad obroučky brýlí a Sirius, který seděl na doslech od nich, třískl lžící do ještě poloplného talíře ovesné kaše, což se neobešlo bez následků na prostřeném stole a na Péťově hábitu, a s hlučným zavrzáním odstrčené židle odkráčel.
„Co mu je?“ podívala se Lily zaraženě za ním a pak na Jamese.
„Já nevim. Co vstal, je takhle nenaloženej. A má to co dělat s Remusem. Ten mimochodem taky spí jako zabitej. Skoro mi to už řek, jenže pak se tamhleten mrňavej troll začal dobejvat do koupelny,“ znechuceně hodil hlavou směrem k Péťovi.
Mrňavý troll mezitím s tichým nadáváním odstraňoval kaši z hábitu pomocí hůlky tak šikovně, že si v něm udělal několik rozměrnějších děr, načež také nechal zbytek snídaně na talíři a zvedl se k odchodu.
„Jamesi, budu u nás kdyby něco,“ a s okatou snahou zakrýt díry na hábitu také odešel.
Oba ho sledovali s pobaveným výrazem, který jim zůstal v očích ještě když se znova podívali na sebe. Vyjímečná shoda.
„Ten kluk je neuvěřitelný trdlo,“ pronesla Lily se smíchem v hlase, ale pak zvážněla. „Co s nim bude, jestli už letos neproleze přes NKÚ? Jako že mu moc šancí nedávám.“
„Já mám zase docela obavu o Kris. Sice říká že kouzla si pamatuje, ale stejně mi připadá, že není úplně v pořádku,“ nakrabatil James čelo.
„Víš, Jamesi…“ vzdychla Lily zhluboka.
Ona mi řekla křestním jménem? To se mi zdá, pane Bože, ať ten sen neskončí…
„No?“ snažil se ji povzbudit k dalšímu hovoru. Dívala se na něj úplně jinak než obvykle. Nejistě a nervózně.
„Budeš si myslet, že jsem drbna. Ale možná je lepší, když budeš v obraze. Já bych řekla, že vůbec není náhoda že Kristina i Remus zaspali snídani. Viděla jsem je před pár dnama, jak se pozdě večer objímají na chodbě pod schodama k našim ložnicím.“
No jistě… Už o prázdninách to mezi nima jiskřilo, toho si nešlo nevšimnout.
„Proto se se Siriusem rozešla,“ hlesl zdrceně a opřel se dozadu.
„V každým případě je to lepší než ho podvádět, ne? Nevím jestli o tom může Sirius něco vědět, ale…“
„No právě. Já… já jdu radši za ním, měj se,“ vyskočil a utíkal z Velké síně do Nebelvírské věže.
Nemůžu tam přijít a tvářit se, jako když mu jdu na pohřeb. A nemůžu shodit Lily, oficiálně nic nevím, dokud mi jeden z nich neřekne že spolu chodí.
Lily… dnes mi říkala Jamesi, od ní to zní nádherně… já s ní mluvil, úplně normálně jsme spolu mluvili, neuráželi se navzájem, dívala se na mě tak…
Jamesovy úvahy přetrhl Sirius, se kterým se srazil, když zatáčel za roh chodby.
„Sorry, kámo.“
„Kam tak letíš? Hoří ti u zadku nebo co?“
„Noo, do knihovny. Napadlo mě, že bych se moh podívat na ty otázky z NKÚ, co jsme dostali o lektvarech…“
Jo, to určitě. Otázky na NKÚ jsme dostali před třema tejdnama a ještě převčírem říkal, že na něco takovýho má ON času spoustu.
Jak tušil, důvod Siriova spěchu se nacházel v úžasné náladě v koupelně.
„Jamesi? Nevíš co je se Siriusem?“ hulákal na něj, zatímco se snažil rozčesat své už nejméně rok nestříhané vlasy.
„Proč?“ zastínil mu James výhled ze dveří.
„Co je?“ uculil se na něj Remus.
„Co jako myslíš?“
„Tváříš se, jako bys vyhrál v loterii. Nebo jako byste vyhráli zápas nad Zmijozelem!“ smál se už neskrývaně Remus. Hořel zvědavostí a úplně zapomněl na to, jak před chvílí Sirius nakoukl do ložnice a na jeho rozverné popřání dobrého jitra něco zavrčel a třískl za sebou dveřmi zvenku.
„Moony, tomu prostě nebudeš věřit! Já jsem u snídaně mluvil s Lily!“
„Nic novýho pod sluncem, že jste si vyměnili pár urážek. Ale počkej, počkej… to by ses asi netvářil takhle, že ne?“ a udělal neuvěřitelně příšernou a přihlouplou grimasu.
„Ty…“ hrábl po něm James, „já ti tu frizúru asi pocuchám, ty vlčí mládě!“ Pořádně ho zatahal za vlasy, ale hned nato sebou plácl přes postel, protože mezitím se přesunuli do ložnice.
„Tak povídej, milovníku,“ složil se Remus vedle něj. Chodit někam se mu stejně nechtělo a bylo mu víc než jasné, že dalším chvalozpěvům na krásnou rusovlásku by se stejně nevyhnul, když se Sirius kamsi ztratil. Navíc mu připadalo, že dnes James udělal pokrok a to ho zajímalo…
Se Siriusem se setkali až u oběda. Do té doby stačili probrat nejenom Lily, ale i Siriovo divné chování, nepravděpodobné výmluvy na NKÚ a Remusův noční rozhovor s Kristinou. Ta se v jejich pokoji zcela nenadále zjevila těsně před obědem, vyspalá, ve skvělé náladě a podle vlastních slov hladová, že by snědla vlkodlaka.
Za neustálého špičkování došli do Velké síně. Sirius už seděl u stolu a bez nadšení se vrtal ve špenátu.
„Jaký to je? Nevypadáš jako že by se to dalo jíst“, optala se pochybovačně Kris, ale pustila se do jídla s chutí. Sesedli se, Remus naproti němu a stejně jako ona se začal cpát.
„Tys taky nesnídal?“ mrkla na něj spiklenecky.
„Hmhh… Měl bych se odpoledne podívat do knihovny. Už jsi viděla něco na NKÚ? Já ne.“
„Jo. Jo jako že bych taky měla, mohla bych si udělat aspoň jakýs takýs rozvrh. Vlastně proč bych se nekoukla do lektvarů, ne?“
„Lektvary, brrr. Tenhle mi teď docela stačí,“ sáhl po sklenici s pitím, ale nevšiml si, že vzal omylem Siriusovu, která stála těsně u té jeho a také z ní nebylo upito. Došlo mu to, až když Sirius s dotčeným výrazem vstal a nahnul se k němu přes stůl.
„Jen si posluž,“ zasyčel na něj a třísknul před ním o stůl s poloprázdnou sklenicí.
„Klidně pokračuj,“ následovala další a rozletěla se i s obsahem po stole a nejbližším okolí.
Remus vyskočil od stolu a s nechápavým výrazem sledoval, jak Sirius vyskočil na židli, z ní na stůl, mezi talíři a sklenicemi ho překráčel a hodil mu pod nohy svůj napůl dojedený oběd i s talířem.
„Vzal sis moji holku, tak proč by sis nevzal i můj oběd, ne?!! Klidně si vem ÚPLNĚ VŠECHNO!!“
„Siriusi neblázni, co se stalo?“ Remus nechápal, nebo spíš chápat nechtěl? V každém případě se rozhodl hrát si na mrtvého brouka.
„Ty nevíš? Ty nevíš co se stalo?“ rozchechtal se Sirius, ale znělo to jako skřípavé, zlověstné skřeky. Hrubě do něj strčil, až skoro upadl přes židli co stála za ním.
„Ty nevíš cos prováděl včera večer na chodbě. Vlastně ne, ono už to bylo dneska ráno, pardón! A s kým jsi to prováděl!!“ Z jeho hlasu nezaznívala ani tak nenávist, jako nekontrolovatelný vztek.
„Sakra, ty zatracenej idiote, co myslíš že jsme tam asi tak dělali? Co?!“ Remus to zdárně ustál a odrazil jeho další útok. Kristina vyjekla zděšením.
„Jamesi, udělej něco!“ křikla zoufale. Remus na to nevypadal, ale nyní, ve dnech okolo novu, byl Siriovi naprosto rovnocenným soupeřem. Pověsila se Removi na ruku a James se snažil zvládnout Siriuse.
„Dobrý, v pohodě,“ Sirius vypadal, že už je zase při smyslech, jen ruce se mu ještě třásly a přerývaně oddechoval.
„Remusi…“ hlesla vyděšená Kristina.
„Kristi… tohle je mezi náma. Jenom mezi náma.“ Jemně se vyprostil z jejího sevření, nezbylo jí než ustoupit. Rozhlédla se okolo. Zastavil se snad čas? Jak to, že dosud někdo nezasáhl, že se do toho nezačali montovat ostatní prefekti nebo profesoři? Nedošlo jí v tu chvíli, že to, co jí připadalo jako celá věčnost, bylo ve skutečnosti pár vteřin.
„Siriusi, uvědom si, že jste se rozešli. Nemáš právo ho napadat, i kdyby to, co říkáš, byla pravda,“ snažil se ho zklidnit James.
„Ne!!“ vytrhl se mu.
Kristina je přece moje, navždycky moje…
Tentokrát už Remuse nepřekvapil. Narazil na jeho zaťatou pěst a během chvilky se oba váleli po zemi a mlátili do sebe.
„Pánové!“
Tohle jsou kouzelníci… když dojde na city, mlátí do sebe jako mudlové.
„PÁNOVÉ!!“
Kristepane, co jsem to udělala… to už nesmím do smrti promluvit ani s jedním nebo co?
„PANE BLACKU, PANE LUPINE!!!“
Konečně k nim pronikl hlas profesorky Mc.Gonagallové. Její autorita tentokrát zvítězila i nad jejich vzbouřenou hladinou adrenalinu, oba se namáhavě zvedli ze země a postavili se co nejdál od sebe.
„Oběma strhávám po padesáti bodech za tu rvačku a oba máte školní trest po čtyři dny, ode dneška včetně! Hlaste se u mě v sedm hodin večer. A vy, pane Lupine, mě následujte do mé kanceláře,“ dopověděla s výrazem nejhlubšího znechucení a otočila se na podpatku.
„Jak já vás nenávidim!“ sykla Kristina, když kolem nich procházela. Chtěla pryč, co nejdřív pryč odsud…
„Počkej,“ křikl za ní James, ale to už utíkala ke dveřím Velké síně.
„Bude ve společenský místnosti nebo u nás, neboj,“ položila mu Lily zezadu ruku na rameno. Překvapeně se k ní otočil, vůbec netušil kde se tam zničehonic vzala.
„Kde by jinde byla, teď nebude chtít zůstat sama,“ dodala na vysvětlenou.
„A ty pojď, měl by sis to nechat ošetřit,“ podala Lily ruku schlíplému Siriusovi, který přes krev, řinoucí se z roztrženého obočí, skoro neviděl.
„Doprovodíme tě a pak se podívám po Kris. Souhlas?“ mrkla na Jamese.
Kris se probudila ze své silniční noční můry. Obvykle přitom ještě vzbudila Lily, ale dnes už dokázala zůstat tiše. Chvíli se to snažila rozdýchat a snažila se pochytit, co bylo jinak.
Strašný, je půl třetí nebo jde ten budík blbě? Něco bylo jinak než obvykle…
Zase se jí začaly únavou klížit oči, ale teď nechtěla spát. Chtěla přijít na to, co jí ten sen měl sdělit.
Vstala a chvíli nerozhodně postávala vedle postele. Pak přece jen otevřela zásuvku v nočním stolku a vytáhla odtud Kařiny desky s jejími sny… Vzala si všechno do společenky, aby nerušila šustěním listů.
Třeba jí Karina a včerejší Remusovo vyprávění pomůže najít cestu.
„Koncem školního roku jsme byli na zapřenou v Prasinkách. Karina se začala jako vždycky rozčilovat na Siriuse, když ti chtěl dát pusu. Co si pamatuju, vždycky říkala, že pro něj je tě škoda a že má za tebe zodpovědnost místo mámy…
Byl to poslední večer co jsme mohli spolu někam zajít, dva dny nato jste odjížděly. Měly jste jet s vašima někam do Středomoří, chtěli vás vyzvednout hned po závěrečných písemkách. Trochu jste se chytly, myslím že ti řekla, jestli chceš dopadnout jako vaše máma. Ty ses ohradila, že si nemyslíš, že by na tom bylo něco tak strašnýho. Pokud víš, tak byla aspoň občas trochu šťastná, což o sobě říct nemůžeš. Pak jsi vypadla ven.“
Odmlčel se a snažil se k sobě poskládat střípky vzpomínek.
„Za chvilku jsem šel za tebou a Karin se zatím Siriusovi trochu rozpovídala. Že vlastně ani neví jestli vás má máma ráda nebo ne. Že hledání sebe samotný a jejího vlastního štěstí jí vždycky zabíralo tolik času, že na vás jí žádnej nezbyl, a máte vlastně jenom jedna druhou… No a za dva dny jste odjely. Vyzvedla vás vaše máma a vypadala že se strašně těší. Vůbec se nezdálo, že by ji něco trápilo nebo se chtěla zabejvat něčím jiným než váma dvěma. Vzpomínám si, jak vám Sirius strašně záviděl jakej máte vztah…nic neřek nahlas, znáš ho, ale bylo to na něm dost vidět. Za další dva dny nám Gonnagallová oznámila, že jedna z vás přišla o život, ale že se nedá prozatím určit která. Tys byla v bezvědomí, ale nemělas na sobě ani škrábnutí. Vzpomněl jsem si na to ráno v lese, když tě Tichošlápek tak hrozně zřídil a věděl jsem že přežít jsi to mohla jedině ty“ dokončil vyprávění Remus.
Snažil se vypadat nezúčastněně, jako by mluvil o něčem, co se ho vůbec netýká, ale cítila jsem, že to není pravda. Nechtěla jsem, aby v sobě pořád dusil všechno, co ke Karině cítil. Do té doby jsme se na sebe ani nepodívali, ale teď jsem mu položila ruku okolo ramen – a ostatní se dělo už samo, jakoby o nás bez nás. Podíval se na mě, v očích najednou tolik beznaděje, smutku, touhy a něhy… a během půl vteřiny jsme si viseli kolem krku.
„Moony… dobrý?“ odvážila jsem se zeptat po hodně, hodně dlouhé době, když jsem si zase začala uvědomovat své okolí a co by se mohlo stát, kdyby sem zaletělo nějaké ranní ptáče.
„Jo,“ vzdychl, dal mi na krk pusu, ale nepustil se.
Můžu se ho ještě vůbec ptát? Nesesype se mi znova? Ale já to potřebuju vědět…
„A nevíš… co se tehdy přesně stalo? Já to pořád nevím, pořád jsou to jenom takový zmatený útržky, co mě pronásledujou každou noc.“
Dlouhatánská odmlka.
„V Denním věštci psali, že vaše mamka nezvládla řízení ve vysoký rychlosti. Napálila to do svodidla v zatáčce a skutáleli jste se ze svahu. Víc nevím…“
„Mami, co to děláš, kam jedeš?!“ Zděšení, náhlé prozření.
„Jane, to nesmíš, nééé…!!“
Trhla jsem sebou a papíry se mi rozsypaly po schodech, na kterých jsem zřejmě před momentem usnula.
Bylo už po druhé hodině po půlnoci, ale Sirius ještě seděl na širokém okenním parapetu ve společenské místnosti, opíral se o okno a v husté tmě se pokoušel najít odpovědi na trýznivé otázky.
Jak mi mohl Remus udělat zrovna TOHLE? Bránil se, tvrdil, že se vůbec nic nestalo, povídali si prý až do rána o Karině… jo, tomu budu určitě věřit. Nechtěl o ní mluvit s nikým, ani se mnou. Dokonce ani té noci v Chroptící chýši. Co jsem viděl bylo to, že se tu objímali na chodbě, a jak!
Sirius se ještě po té rvačce po příchodu na kolej pohádal s Jamesem a Remusem tak, že se mu večer po skončení trestu ani nechtělo jít nahoru. Nechtěl je ani vidět, mluvit s nimi, nic. Zcela vážně uvažoval o tom, kde bude v dalších dnech bydlet. Dokonce i James se postavil proti němu, což ho ranilo asi nejvíc.
Proč on, proč zrovna Remus? Jo, uznávám, po úplňku spolu mizeli na celý den a co spolu prováděli, na to radši ani nemyslím, ale to je minulost. Tohle je přece jenom něco jiného. Nebo není? Je to snad pokračování něčeho, čeho jsem si zapomněl všimnout?
Vyrušilo ho vrznutí, tiché, ale v téměř absolutním tichu přímo ohlušující. Následovaly neslyšné kroky a šustot. Nahoře u ložnic se zjevila dívčí postava a posadila se na schody. Určitě ho nemohla vidět, tak přemohl své prvotní hnutí tiše se zdekovat a čekal, jestli se ukáže nebo půjde dolů. Zůstala však někde nahoře.
Moony… jak jsi mi to mohl udělat? Proč ty? Proč ne kdokoliv jinej, koho bych moh nenávidět z celýho srdce… proč…
Nějakou dobu nic neslyšel, takže zapomněl, že tam vůbec někdo další je. Po nějaké době ale jeho neveselými myšlenkami proniklo tiché vyjeknutí a šustící papíry, padající na zem. Tiše sklouzl z okna a šel se podívat, co se děje.
„Ježiš, Síriusi… strašně jsem se lekla.“ Zněla dost roztřeseně, ale nebylo už pochyb o její totožnosti.
„Kris… co tady v tuhle dobu děláš?“ Úplně zapomněl, že s ní také celý den nepromluvil ani slovo a chtěl, aby tento stav vydržel.
„Nápodobně,“ nervózně se pousmála a začala rychle sbírat papíry vysypané na schodech. Vyšel nahoru a po cestě sebral listy, které sjely na nižší stupně. Ty kresby mu byly víc než povědomé.
„To jsou…“
„Jo. Kařiny sny. Rovnali je do desek a Kristině se najednou roztřásly ruce ještě víc. Položila jeden list vedle sebe na schod.
„Ne, tohleto ne,“ zašeptala s vyděšeným pohledem upřeným před sebe. Pak křečovitě sevřela víčka a zavrtěla hlavou.
Sirius se natáhl se přes ni a vzal si kresbu, která ji tak rozrušila.
„Siriusi… že tam není to co si myslím… že jsem se jenom blbě koukla… prosím tě.“ Chtěla slyšet nějakou milosrdnou lež, ale neměl to srdce ji říct.
„Je to jak jsme si jako děti mysleli. Opravdu viděla do budoucnosti,“ řekl nakonec.
Po očku se na ni podíval. Po jejich rozchodu začátkem roku v něm ještě hodně dlouho vřel vztek střídavě s lítostí, byl si jistý, že tentokrát si to nijak nezasloužil, ale respektoval její důvody, i když mu je vlastně ani nevysvětlila. To, co včera viděl na chodbě, ho nejdříve zdrtilo, pak namíchlo, ale teď už mu jí bylo jenom strašně líto. Věděl jaký zmatek má teď asi v hlavě, sám na tom o moc líp nebyl. Chtěl ji obejmout, ale nevěděl, jestli ještě vůbec smí.
„Tinko…“ odhrnul jí oponu dlouhých kaštanových vlasů na záda a bylo po dilematu, protože se mu s pláčem pověsila kolem krku.
„Pořád se mi o tom zdá,“ vzlykala přidušeně v jeho náruči. Na rvačku v jídelně a na to, co jim řekla, jako by už zapomněla.
„Co jsme sem přijeli, doufala jsem že najdu nějaký vysvětlení, že mi někdo řekne něco, co by mi pomohlo pochopit co se vlastně stalo, celej ten sen…“
Konejšivě ji hladil po vlasech a snažil se nevnímat list papíru, který mu ležel přímo před očima. Ten, na kterém byl na travnatém svahu převrácený vůz s pomuchlanou kapotou. Zadní dveře byly utržené a povalovaly se opodál a z otvoru po nich bezvládně visela dívčí postava. Druhá dívka klečela nad ní a levou rukou se dotýkala jejího spánku. Tratoliště krve, o kus výš nad nimi proražená svodidla. Vedle nich pomníček s jednoduchým nápisem Jane, John a Karina, 25. 6. 1975.
Ten pomníček tam nechali postavit Potterovi během prázdnin, sám ho viděl na vlastní oči, ale Kristinu tam nikdy nevzali a ona to ani nechtěla.
„A Remus ti pomoh?“ odvážil se zeptat.
Tělem v jeho náruči zacloumal další záchvat pláče. Přitiskl ji k sobě pevněji, už si začínal zoufat, bylo mu totiž jasné co ji napadlo, jestli jí řekl o jejích schopnostech a pak uviděla ten pergamen.
„Jediný, co jsem pochopila, je to, že jsem ji zabila, abych mohla žít.“
Komentáře
Přehled komentářů
jsem si chtěla odskočit psát něco jiného, VaS už jsem nemohla ani vidět. Pak se mi to poněkud protáhlo:).
Děkuju za uznání, to mě vážně potěšilo, že je o tohle ještě zájem. Je to dost mimo kánon a musím říct, že po 4 letech, kdy jsem tuto povídku začala psát, vidím Siriuse úplně jinak. V tom je teď také můj hlavní problém, ale to se vyřeší.
Je fajn vědět, že má smysl pokračovat, díky moc!
Já zírám...
(Psí Hvězda, 24. 5. 2008 18:28)
jsem v naprostém, nicméně příjemném šoku. Vůbec jsem nevěděla, že tohle ještě někdo čte, spíš jsem tu povídku sem jen chtěla přestěhovat, abych měla všechno své pohromadě.
Další díly jsou na fanfiction.potterharry.net, ale jak je sem přidávám, některé trošku přepracovávám. Spíš stylisticky, než abych nějak podstatně měnila děj. Já sebou tedy hodím a začnu přidávat i ostatní díly, ale celé to ještě dlouho nebude.
....
(lucyš, 24. 5. 2008 17:47)Ahojky, chci se zeptat jestli s tou povídkou budeš pokračovat, protože je to jedna z nejlepších povídek, které sem kdy četla, pěkně se čte, úžasná zápletka, sem zvědavá jak se to vyvine dál....neni jako nějaké jiné povídky,kde už po třetí kapitole víš jak to dopadne, opravdu je moc hezká a byla by škoda s ní přestat :-)
Na nějakou dobu
(Psí Hvězda, 24. 5. 2008 18:38)