26. Sny zlé, dobré a splněné
31. 7. 2008
Shrnutí:
Kdo si umí otočit pana Blacka okolo prstu a má šanci zachránit Siriuse od dalšího kosti a duši lámajícího pobytu doma?
„No vidíš že to šlo,“ prolnul do Siriusova vědomí nepříjemný hlas jeho otce s výraznými sykavkami.
Co tady vůbec dělám? Proč jsem ve sklepě? Ještě okamžik jeho mozek i smysly obestíral milosrdný závoj temnoty a necitelnosti, pocit, že je mimo tělo a dívá se sám na sebe, jak stojí s hůlkou v ruce uprostřed sklepení. Co dělá tady, před chvilkou přece padal za schodů… v tom se duše vrátila do těla a smysly i vzpomínky zaútočily naráz a v plné zbroji, s úmyslem nebrat zajatce. Bolest vystřelující snad z každého nervu v jeho těle ho doslova srazila na kolena, spolu s nevysvětlitelnou slabostí. Zatímco se snažil zkoncentrovat alespoň k tomu, aby vstal a dokázal odejít po svých, ocitla se v jeho zorném poli klec, ve které rodiče poslední týden drželi Estellu. Ležela v ní naznak, bez známek života, a vytřeštěné oči upírala do klenby, ztrácející se v temnotě nad ní.
„Karkarov z tebe bude mít radost, on si tě už dokáže srovnat. Brumbál už si tě zpátky nevezme a ty konečně přestaneš být skvrnou na našem rodovém jménu.“ Co mi to v tom jeho hnusným samolibým hlasu skřípe tak falešně?
„Karkarov?“ V duchu zatápal po nějaké souvislosti a pokusil se po čtyřech dolézt ke kleci se zavražděnou skřítkou, aby se o ni opřel a postavil. Levá ruka se pod ním podlomila a vystřelila z ní další dávka ochromující bolesti. Dopadl tváří na drsnou, špinavou dlažbu. Padal jsem ze schodů,když na mě zaútočila společně s Regulusem. Zlostně ho okřikla a …
„Brumbál si nenechá na škole vraha. A ty seš schopnej to na sebe říct sám, ty idealisto. Svědomí je kurva, bratříčku,“ ozval se odněkud Regulus.
„Svědomí? Ty víš co to je?“ Kdyby ho všechno tolik nebolelo, snad by se tomu i zasmál. Posadil se a zamotala se mu hlava. Fuj, ještě chvíli a pozvracím se.
„Tady jsem skončil,“ prohlásil s pohledem upřeným do matčiných očí. Ne že by po ní v tu chvíli tolik toužil, ale stála nejblíž. Pokusil se ještě jednou vstát, ale nezvedl se víc než na jedno koleno.
„Na chvíli si to ještě můžeš myslet. Dej sem tu ruku!“ přikázala a jemu se vybavil jeden z jeho nejpříšernějších snů, v němž přijímá Znamení zla s pocitem pýchy a zadostiučinění. Pokusil se jí vyhovět, ale nešlo to, levá ruka vytrvale odpírala poslušnost. Přistoupila k němu a nešetrně ho za ni přitáhla k sobě. Zvedl se na kolena, ale další příval ostré bolesti až k nevolnosti ochromil jeho myšlenky i končetiny, sesul se k zemi a jeho hlava znova udeřila o kamennou podlahu.
„Jamesi?“
Bylo ráno po Štědrém dnu, ráno, kdy ostatní děti v Anglii teprve rozbalují dárky, ale Kris i James měli své dárečky v pokoji rozložené už od minulého večera. V jeho pokoji, samozřejmě, Kristina si nemínila lámat hlavu s tím, kde by podle matčiných představ měla spát.
James nereagoval.
„Mám hroznej strach o Siriuse. Zase se mi o něm zdálo… bylo to děsný.“
„Zdá se ti o něm, protože seš zamilovaná,“ broukl James, dosud se zavřenýma očima. Pod víčky však ukrýval zcela odlišné pocity.
„Proč mám dojem, že se o něj bojíš stejně jako já? Proč se nám o něm zdají takový horory? Tohle ti právě proletělo hlavou. Aspoň mám ten pocit.“
„C – cože?“ James naráz přestal předstírat částečné nevědomí. Zíral na ni a ten cizí, soustředěně pátravý pohled, co na něj upírala, nepoznával.
„Já to věděl… věděl jsem, že se ti to vrátí… jako všechno.“ Zase sebou plácl naznak do postele a rozladěně se snažil zhypnotizovat strop.
„A co se mi mělo vrátit?“ Ptala se, ale už věděla co uslyší, jen to chtěla slyšet od něj.
Zase se zvedl na lokti a podíval se na ni dost provinile.
„Umíš číst myšlenky,“ kapituloval James, „něco jako permanentní Legillimens. My ti to neřekli, protože… vlastně nevim. To byla asi blbost, viď?“
Kristina pokývla hlavou. Čekal výčitky, čekal facku, čekal že se rozbrečí nebo urazí, případně tohle všechno dohromady. Ale ona se jen zvedla, chvíli na něj dost nelaskavě shlížela a se slovy „jdu si promluvit s Karinou“ odešla.
Slyšel, jak za ní v ranním tichu zaklaply dveře jejího pokoje přes chodbu. Po chvíli odhodlávání se zvedl z postele a přece jen za ní šel. Bylo tam veliké zrcadlo, nejméně jako v jejich ložnici v Bradavicích, a jestli ho rozbije, bude možná potřebovat pomoc… Ale dveře byly zamčené a on její soukromí pro tentokrát respektoval. Usedl na koberec těsně vedle dveří. Slyšel její hlas a občas jednotlivě nějaké srozumitelné slovo, ale tentokrát žádné řinčení skla. Sirius by tam vpadnul, nabeton, usmál se pro sebe, ale jeho úsměv pohasl během chvilky. On sám se s kamarádem zkoušel dvakrát spojit už včera, chtěl jen vědět, jak se mu podařilo najít podle jeho plánku cestu. Nikdo se však v jejich dvousměrném zrcátku neozýval, a Jamesova úzkost vzrůstala s každým dalším pokusem.
Po hodně dlouhé době konečně cvakl zámek.
„Pojď dovnitř, prosim tebe,“ ozvalo se nad ním.
„Ségra, jsi v pohodě?“ Honem se hrabal na nohy a přemýšlel, jak jí vysvětlí, že ji tady poslouchá za dveřmi.
„Žádný vysypaný sklo?“ nakoukl dovnitř, „já se jenom trochu bál, abys třeba…“
Vzala ho za ruku a vtáhla dovnitř.
„Seš moc príma brácha,“ usmála se na něj, „fakt jo.“ Věděla, že sedí za dveřmi, hlas jeho myšlenek ji zpočátku dost rušil, ale když se jí podařilo spojit se sestrou, už je tolik nevnímala.
Posadili se na postel, pod přehozem pečlivě ustlanou.
„Naši budou zejtra dopoledne pryč, viď?“ ujistila se Kris. Nebyla si jistá, ale měla dojem, že otec chtěl zajít za babi Livingstonovou.
„Jo, jdou se podívat za -“
„Jo, já vím. Poslouchej, jestli se ti nepovede se Siriusem spojit během dneška a noci, jdu pro něj.“
„Nemůžeš tam sama!“
„Právě že jen já sama se tam bez problémů dostanu. Vzpomínám si, že otec mě tam s sebou jednou vláčel právě proto, že Siriusův táta má pro mě slabost. Nejspíš si myslí… no, to je jedno, ale jak se tam objevíš se mnou, je to konec. Mimoto musí někdo zůstat doma, kdyby se naši vrátili dřív. Nebo kdyby něco nevyšlo.“
„Co jim chceš říct?“
Pokrčila rameny a vstala. Audience byla evidentně u konce.
„Něco mě napadne, nápady na poslední chvíli jsou nejlepší,“ pohodila hlavou.
„Počkej…“
Otočila se k němu, už od dveří.
„Ty jsi vážně…“ ukázal na zrcadlo za sebou, „mluvila s… Karinou? Jaká je, co říkala? Kde teď je?“
Poprvé si uvědomila, že i jemu Karina schází. Dívala se na něj, s hlavou ukloněnou mírně na stranu, a usmívala se. V jejích očích se na chvíli objevil ten šťastný, důvěřivý výraz, jaký vždycky měla Karin, když se setkali.
„Je nám nablízku,“ promluvila po chvíli tiše, „blíž, než si asi dokážeš představit.“
Pak se otočila a potichu za sebou zavřela dveře.
Z temnoty k Siriusovi stoupal povědomý dívčí hlas, doprovázený příjemným smíchem.
„Tak on se ve škole tváří jako notorický nespavec a doma zaspí soudný den,“ ozval se ten hlas, podbarvený ironií, téměř za jeho dveřmi.
Kristi… jsi to ty? Nemůžu za tebou, počkej na mě, prosím tě… Kris…!
K hlasu jeho lásky se však přidal hlas jeho otce a odváděl ho pryč.
„O Siriuse se postará jeho matka, ručím vám za to, že bez problémů stihnete co jste měla v úmyslu. Nechcete se se mnou zatím podívat do knihovny? Pan Malfoy se mi zmínil…“
Hlasy se ztrácely v dálce a byly stále nezřetelnější. Byl to jen další sen, propadající se do hloubi nevědomí…
„Koukej vstávat, ty nemožný, líný zmetku. Už ses tu válel dost dlouho! Tak bude to?!“
Jestli tohle je sen, tak o hodně živější než ty předtím.
Sedí u jeho postele, její prsty ho něžně hladí ve vlasech, v ruce má velký hrnek s bylinkovým lektvarem. Siriusku, hvězdičko moje, teď musíš vstát a tohle vypít, aby ses mi zase uzdravil… Vzpomínku starou třináct let smetla realita v okamžiku, kdy se mu podařilo rozlepit oči a matčinu zestárlou verzi beze stopy jakéhokoliv citu ve tváři uviděl sedět na stejném místě jako tehdy. Znova s ním nešetrně zatřásla.
„Koukej se zvednout a tohle vypít,“ ukázala očima na pohár, ze kterého v ledovém ovzduší stoupala pára.
„Přišla pro tebe jedna dívka, říká že je spolužačka. Už jsi měl být dávno někde jinde, tak se koukej dát honem dohromady. Tohle vypiješ, hned!“
S nesmírnou námahou se vysoukal do sedu. Zatočila se mu hlava a okamžitě začala pulsovat ostrou bolestí. Kdyby ho nezastavil ostrý hlas matky, byl by padl zpátky na postel.
„Tak bude to?“ Madame Blacková znervózněla. Obrazně řečeno jí začínala téct voda do bot. Jestli to přehnali a Sirius nebude schopný odejít po svých, bude z toho obrovský problém… S nějakou holkou by si nedělala vrásky, jednoduše by ji vyhodila na ulici s vymazanou pamětí a důkladněji by přezkoumala zabezpečení domu. Ale tohle nebyla jenom nějaká holka, tahle u nich byla před dvěma lety s nebožtíkam Claytonem a její manžel z ní byl celý unešený… Nenáviděla ji z celého srdce, protože znala důvod jeho náklonnosti. Kdyby se na ni jen křivě podívala, zničil by ji… ale ona má jiné možnosti.
Sirius konečně začal reagovat. Nedůvěřivě přičichl k poháru a s nechutí se napil. Pak si uvědomil, že pokud pro něj někdo přišel, matka nejspíš bude mít zájem zachovat dekórum a ne ho otrávit, a vypil ho do dna.
„Konečně,“ netrpělivě mu ho vytrhla z rukou, „teď půjdeš do koupelny a během deseti minut budeš dole v hale. A budeš vypadat jako kouzelník z nejváženější rodiny, ne jako kus páchnoucího hadru!“
Zvedla se a bouchla za sebou dveřmi.
Bohužel, to přirovnání k páchnoucímu hadru dost sedělo, uvědomil si Sirius, když ze sebe všechno shodil a pod proudy vody ze sebe smýval voňavý šampón. Ještě že si matka potrpí na příjemnou koupel stejně jako on. Bolest v hlavě a v ruce ustoupila, právě tak, jako ta podivná malátnost, jen pár podlitin zůstalo. Očividně jí muselo dost záležet na tom, aby se dal dohromady, ale kdo mě to pro všechno na světě mohl přijít zachránit? Sem se přece nikdo cizí nedostane, to však musí znamenat… splněný sen?
Máti ho sjela hodnotícím pohledem. V hale ještě kromě nich nikdo nebyl a ona toho hodlala využít.
„Teď tě nechám jít s ní, ale mysli na to, o čem jsme mluvili. Mysli na to, že už nejsi jako dřív, že jsi Blackem víc než kdy předtím, mysli na to, že…“
Její hlas jako by vyplnil celý dům, jako by se mu vedral až do duše. Přivřel oči a snažil se ji ze sebe vytěsnit.
„Kde máš hůlku, ty nemehlo?“ ozvalo se najednou a Sirius vytřeštil oči. Ten přechod od démonické bytosti ke zcela obyčejné nerudné ženské byl šokující a – upřímně řečeno – zábavný.
„Naposled jsem ji viděl ve sklepě. U otce,“ pronesl pichlavým tónem. Vytušil, že teď si to může dovolit, teď se z lovné zvěře stala zvěř hájená.
„Ach ano,“ pronesla štiplavě, „měls ji v ruce naposled, když jsi mě a bratra napadl… Kráturo!“
Poslala skřítka pro hůlku do pracovny svého muže a dříve než se stačil vrátit, zazněly hlasy odněkud ze schodiště. Výrazu své matky si už nevšímal, protože ho překvapilo něco jiného. Jeho otec se… smál? Vážně… Šokovaný tím zjištěním hleděl nahoru, kde se za okamžik, už s vážným výrazem, objevil otec se svou mladičkou společnicí.
Byl to splněný sen, byl jsem zase venku, zase jsem dýchal svěží mrazivý vzduch a objímala mě nejhezčí a nejmilejší dívka, jakou bych si dokázal představit. Myslel jsem si, že se mi o ní zdá, a zatím to byla skutečnost, nějak si dokázala otce otočit kolem prstu a dosáhla toho, že jsem s ní směl odejít. Za prvním rohem jsem ji zastavil, objal ji a líbal jako pomatený.
„Bože, Siriusi,“ rozesmála se, jakmile se jí podařilo popadnout dech, „seš cvok. Totální cvok. Asi proto tě tak strašně miluju!“
Popadla mě za ruku a táhla pryč.
„Poslouchej, nemůžu vašim přece takhle vpadnout do vánočních oslav, nečekají mě a vůbec… to bude dost blbý, nemyslíš…“ Vzpomněl jsem si, že u Potterových se Vánoce slavily podle maminky, s nadílkou po štědrovečerní večeři, dvacátého čtvrtého.
Přestala se smát, dokonce i usmívat. Podívala se na mě nejdřív trochu zaraženě.
„Do vánočních oslav? Síri, kolikátýho je?“
„Čtyřiadvacátýho?“ tipnul jsem si nejpravděpodobnější variantu.
„Je šestadvacátýho… Siriusi!“ vykřikla vyděšeně a opřela mě o zeď. To zjištění mě skoro položilo, kdyby mě nedržela, už bych se důvěrně seznamoval s chodníkem.
„Dobrý?“ zašeptala mi po chvíli do ucha, její dech příjemně zahříval a prsty naopak chladily na čele.
„Mám příšernej hlad. A ztratil jsem dva dny. To není moc dobrý.“ Během těch dvou dnů se mohlo dít cokoliv, poslední co si pamatuju je Imperius…
„Já vím, lásko. Neboj se, nevěřím ani trošce z toho co mi tvůj otec vykládal. Vím, že do Kruvalu bys dobrovolně nešel a vím, kam se poděly ty dva dny, teď už mi to všechno dává smysl.“
Radši jsem to nerozebíral. Dobře že to dává smysl aspoň jí, já teď všechno vědět nemusím. Dva dny v čudu a nevím, co se dělo. Nebo že by právě nic? Že bych byl mimo, že by mě tam matka jednoduše nechala hnít a čekala, jestli chcípnu sám od sebe?
Kris mě zatáhla do nějaký cukrárny. Nechal jsem ji jednat, na rozdíl ode mě se mezi mudly uměla pohybovat a já byl stejně celej rozklepanej. Našli jsme stůl v rohu (tady prosim tě zůstaň, přinesu nám snídani. Jestli sebou sekneš, jsou schopný nechat tě odvézt do špitálu, tak nikam nechoď, jo?), donesla na tácu dvě kafe, jeden menší zahnutý rohlík posypaný hrubou solí a dva s polevou.
„Co je to za rohlíky? Jsou strašně dobrý,“ ukousl jsem špičku jednomu. Byly křehký, sladký a vláčný a těsto se uvnitř dělilo na spoustu vrstev. Prozatím jsem se rozhodl věnovat se jídlu a Kristině, tím, co se mi vynořilo v hlavě, se budu zabývat až později. Beztak to nic hezkýho nebude.
„Něco lepšího, nugátový croissanty. Trefila jsem se že chceš sladký? A smetanu jo nebo ne?“
„Jak chceš,“ koukal jsem, jak mi dává do kafe oba mrňavý kelímky smetany a bylo mi čím dál mizerněji. Nejde to, nemůžu jen tak zapomenout co se stalo… na chvilku jsem se pokusil schovat před svědomím ve vlastních dlaních.
„Tino… já udělal něco strašnýho…“ Nemohl jsem se na ni v tu chvíli ani podívat, bude mě přesvědčovat, že tomu nevěří, že nejsem takový, ale já jsem. Jsem vrah. Synonymum pro příjmení Black, říkal jsem kdysi se značnou dávkou nadsázky. Je jedno, že šlo jenom o domácí skřítku, použil jsem kletbu, která se nepromíjí a navíc na jedinou bytost, která mě v tom domě hrůzy milovala…co jsem to za zrůdu…
Jemně mi sundala jednu ruku z obličeje a sevřela ji ve svých dlaních. Přimělo mě to podívat se na ni… jestli je něco jako nebe a andělé, ona je jedním z nich. Ten její úsměv, výraz plný něhy a lásky, to mě dělilo od smrti ty dva dny, když jsem se občas na okamžik probral z bezvědomí. Donutilo mě to dolézt od dveří mého pokoje k posteli, protože jsem věděl, že když na té podlaze v nevytopené místnosti zůstanu, nikdy ji už neuvidím. Paráda, další vzpomínka. Padaly kolem mě jako bomby a byla jen otázka času, kdy se některá strefí a dodělá mě.
„Siri… podívej, je mi jasný že vykládat ti, že bys toho nebyl schopnej, by tě asi nepřesvědčilo. Takže fakta: v tom co jsem viděla u tebe a co jsem vyčetla od vašich jsou rozdíly. Takže vím stoprocentně, že jsi…“ zarazila se, protože na to, co chtěla říct, bylo kolem nás přece jen dost mudlů. Naklonila se přes stůl ke mně a do ucha mi zašeptala: „Že ty jsi Estellu nezabil.“
Nechápavě jsem na ni civěl. O její schopnosti nahlížení do lidské mysli jsme jí přece neřekli… ale jinak by se to nedozvěděla.
„Došlo k tomu jinak. Nevím jak, ale prohlédla jsem si všecko, co se dělo s tebou. A vražda Estelly v tom nebyla.“
Pak mě pustila, opřela se na své židli a andělský výraz se někam ztratil.
„A teď chci něco vědět já. Kdy jste mi to jako hodlali říct, že tohle umím? Kdybych se Jamese nezeptala přímo, doteď bych si myslela že jsem blázen, že mám halucinace a slyším hlasy jako Johanka z Arku!“
Do háje… Remus říkal, že bychom jí neměli nic zamlčovat, že na to stejně přijde, a bude zuřit…zase měl pravdu…naštěstí s ohledem na to, kde jsme, nezuří moc nahlas.
„Co všechno jste mi ještě neřekli? To je dost hnusná manipulace, nemyslíš?“
Našel jsem odvahu odlepit pohled od stolu a podívat se jí do očí. Koukala na mě vyčítavě a smutně. Pak raději schovala lesknoucí se pohled do šálku s černou kávou. Bylo mi ještě hůř.
„Kristýnko, promiň… to já je přesvědčil že bude lepší, když o některých věcech nebudeš vědět. Je mi to fakt líto.“ Jestli mi tohle odpustí, bude to malej zázrak. Jestli se teď namíchne a nechá mě tady… Jen se nesložit…
„Siriusku,“ vzdychla a zas mě vzala za ruku, „teď toho necháme, všechno vyřešíme až doma. Máš dost, potřebuješ si odpočinout. A budeš mít to kafe studený,“ pousmála se a už jsme se k tomu pak nevraceli. Byla vážně skvělá…
Dopila svou sladkou kávu se slaným croissantem a řekla, že jde sehnat taxík. Byla pryč sotva několik minut a já začínal šílet. Ztracenej v mudlovským světě, bez peněz a fyzicky i duševně na hromadě. Nikdy jsem nebyl tak šťastnej, že ji vidím, jako když na mě konečně kývla mezi dveřmi. Odjeli jsme na místo, kde podle ní měl být portál někam do Godrikova dolu.
„Proč vlastně nemůžem třeba z Děravýho kotle Letaxem?“ napadlo mě, než jsme vstoupili do hustého keře v zapadlé části parku.
„Protože naši nejsou doma a krb je zajištěnej. Měl jsi přece přijet až zítra. Jenže já měla celý svátky takovej divnej pocit, že mi to nedalo…“ chytila mě za ruku, zastavila se a pak mě sama objala a políbila.
„Bála jsem se o tebe, a právem. Skoro jsi mi umřel.“ V očích se jí zaleskly slzy, schovala se mi na rameni a já ji pevně stiskl v náručí.
„Už je to dobrý, dostalas mě ven a teď už se od sebe nehnem, to ti slibuju.“ Celou dobu mě držela nad vodou, a přitom sama nemá daleko ke zhroucení. Jak já ji miluju…
Taky jsem měl divnej pocit, to když jsem lezl do toho keře. Jak může vědět, že je tam portál? Ten by uměla najít Karina… Ale když jsme se po jednom kroku do prázdna ocitli za opuštěným domem Livingstonových, věděl jsem, že když mě bude držet za ruku, půjdu s ní ochotně i na svou vlastní popravu.
Dům vypadal úplně prázdný, stará paní se tam zřejmě po té tragédii zpátky nenastěhovala. Tohle udělali stejní lidi, co zabili na Jeho příkaz tu krásnou invalidní ženu. Lidi jako mí rodiče…
„Kristi…“
Musel jsem se zastavit. Udělalo se mi zle, jako bych najednou nestačil s dechem. Podívala se stejným směrem jako předtím já. Podepřela mě, objala, cítil jsem její prsty ve vlasech, něžné, zahřívající polibky… vážně jsem byl rád, že jí nemusím nic vysvětlovat, že slyší moje myšlenky. Jak já byl pitomej…
„Siriusi, to je ale dobře že jsi přijel dřív, to byl od Kristiny dobrý nápad, zastavit se pro tebe dnes!“ Paní Potterová ho objala jako vlastního syna, při síle jejího mateřského stisku se Sirius docela divil, že ještě žije.
„Tady to nádherně voní!“ Stáli ve dveřích do kuchyně a dva croissanty k snídani jako by nikdy nebyly. Kris se podívala do pekáče na maso.
„Koukám že jsi zase popustila uzdu svý vášni pro mudlovský vaření. Takže to vidím tak na necelou hodinu. Přijdu ti pomoct, hned jak se převlíknu, a tobě vylovím něco od snídaně. Pokud to James už nesežral.“
„Nic nebude,“ ohradila se pobouřeně Alice, „pak se mi budete v obědě jen rýpat. A o bratrovi by ses taky mohla vyjadřovat slušně.“
„Poslední dobou žere jak kyselina, toho sis nevšimla? Docela se divím, že ho ještě unese koště,“ smála se Kristina.
„Pojď,“ vytáhla Siriuse za ruku ze dveří.
„Neboj, nějakej dlabanec ti přinesu, nepřežil jsi to všechno, abys mi tu pak umřel hladem.“
Podíval se nahoru, odkud se ozval hurónský chechtot Jamese a Remuse.
„Remus už je tu taky,“ zkonstatoval s potěšeným úsměvem, ale ten najednou zhasl.
„Kristi… já zůstanu radši dole. Nějak… se teď na ně necejtím. Zkazil bych jim náladu,“ pokusil se o úšklebek, ale vyšlo z toho jenom hořké pousmání.
„Oni nic nevědí, viď. O tom co se u vás doma děje.“ O tom, že Jamesovi se se svým podezřením svěřila už před rokem, pomlčela.
Zavrtěl hlavou.
„Proč nejsou všichni jako ty,“ přitiskl ji k sobě. Nejraději by s ní teď někam zmizel, pryč, daleko od lidí, od kamarádů, od přelaskavé paní Potterové, která mu nechtě neustále připomínala, jak by měla vypadat opravdová matka…
Na chviličku ho objala a přitulila se k němu.
„Protože by pak zapomněli mluvit a zpívat,“ usmála se, vyprostila se mu a odběhla. Sirius se rozhlédl kolem sebe. Přitáhl křeslo v obývacím pokoji co nejblíž ke krbu a zimomřivě se v něm schoulil. Bez Kristiny jako by zmizelo všechno krásné, všechno teplo, láska. Jako by bez ní nebylo nic.
„Alice…“
Otočila se ke dveřím kuchyně. Jako by tam stála úplně jiná Kristina, než jaká před pár minutami týmiž dveřmi odešla. Sáhla do poličky a vytáhla obyčejný mudlovský klíč. Zamkla, usedla ke stolu a zdrceně složila hlavu do dlaní. Stejná situace jako před dvěma a půl rokem, když její matka Jane přišla požádat, aby podepsali s Colinem poručnickou smlouvu, která měla nahradit kmotrovství. Jako by si poprvé uvědomila chybu, kterou udělala, když v sobě nenašla dost odvahy vzepřít se Johnovi a nechat děvčata pokřtít. Jako by si poprvé uvědomila svou smrtelnost…
„Jak je mu?“
Kristina se na ni překvapeně zadívala.
„Taky čteš myšlenky?“ pokusila se o úsměv, ale s očima plnýma slz to moc přesvědčivě nevypadalo.
Alice automaticky sáhla do poličky za vyrovnané sloupce talířů. Cinknutí dvou sklínek, zvuk šroubovacího uzávěru… letní večer, ona, Karina a James pod oknem, opření o zeď a James ji šimrá nějakou trávou. V kuchyni je Alice a nějaká žena, probírají spolu cosi, co se jich týká… Zvedla hlavu a shrnula si vlasy dozadu. Nekomentovala obsah své skleničky, prostě máma v jejích šestnácti uznala, že je zralá na panáka, no a co. Na rozdíl od Alice ho do sebe převrátila naráz.
„Nemusím číst myšlenky abych viděla, jak se o něj bojíš, jak ho po cestě k nám podpíráš, jak strašně smutný a prázdný má oči… tak jsem ho ještě neviděla.“
„Mami… doma ho skoro zabili. Viděla jsem to, v jeho vzpomínkách i v myšlenkách jeho otce. Já… já ani nemůžu mluvit o všem, co se tam dělo, je to tak… krutý, nepochopitelný, tak – já nevím, tak ponižující, že to nechci ani opakovat. Ta zrůda Blacková ho nechala dva dny v tý ledárně jen tak ležet bez jídla a bez pomoci, až když jsem přišla, narychlo do něj nalila něco, co ho postavilo na nohy, aby moh se mnou odejít a nic se na první pohled nepoznalo… ovládla ho Imperiem a nechali ho v přesvědčení že je vrah, aby se už nechtěl vrátit do Bradavic... vždyť je to jeho máma, sakra,“ vzlykala. Šokovaná Alice mlčela. To, co Kristina umí, není žádný dar, jak tvrdila její matka, ale opravdové prokletí… Nechtěla by vidět to, co ona.
„To víš, že je z toho hotovej,“ pokračovala po chvilce, „snad jsem ho aspoň přesvědčila o tom, že nikoho nezabil. Ani nechtěl jít nahoru za klukama, nejspíš zůstal v obýváku u krbu, kde jsem ho nechala.“ Otřela si slzy a snažila se uklidnit, za chvíli měla jít za ním a kdyby ji ubrečenou nedejpámbu potkal James, těžko by se vyhnula nějakému vysvětlování.
„Kristi, teď se musíš sebrat. Jsi asi jediná, koho teď k sobě pustí. James mi dnes říkal, že o některých věcech nemluví ani s ním. Moc ho to mrzelo, řekla jsem mu, že podle mě Siriuse doma týrají a snažila jsem se mu vysvětlit, že nikomu se o něčem takovém nemluví snadno. Snad mě pochopil, protože bez něj by Sirius zůstal doopravdy sám. Neber to ve zlým, já vím že má tebe, ale…“
„Vždyť já vím. Každej potřebuje mít přátele, nejenom svou holku nebo kluka. To je v pohodě, mami.“
„Mami… nikdy jsi mi tak neřekla, víš to?“
Kristina vstala a vzala ji kolem krku. To taky nikdy neudělala, uvědomila si Alice s hrdlem staženým dojetím, když jí pokud možno zlehka sedla na klín.
„Protože jsem to nikdy necítila tak silně jako teď. Mám tě ráda…“ a dala jí pusu. Pak se odhodlaně zvedla a začala zkoumat obsah ledničky, aby jí Sirius mezitím neumřel hladem.
„Hele, my vás čekáme nahoře a vy si tu soukromničíte?“ ozval se James mezi dveřmi obýváku skoro po hodině. Celou tu dobu si tam Kris se Siriusem vydrželi špitat u krbu.
„No tak jim přece trochu toho soukromí dopřej, ty nemáš ponětí, co zamilovaný potřebujou,“ odstrčil ho Remus od dveří.
„Samozřejmě, ty přece víš o čem mluvíš,“ otráveně ho odpálkoval. Měl na loučení s tou svojí celou cestu a extra kupé. A Lily mi ani nedopřála chvilku, abych aspoň jí popřál hezký Vánoce, když už to u nás vypadalo jak to vypadalo. A Sirius už zase vypadá tak příšerně ztrhaně…máma měla nejspíš pravdu. Tina mi to říkala už loni a já jí moc nevěřil, ale teď…
V rozporu s tím, co právě řekl, se Remus s naprostou samozřejmostí posadil na pohovku mezi ně.
„Dobře že sis pro něj došla,“ podíval se na Kristinu, „vypadáte oba že toho máte dost.“ Potřepal je oba vzadu po hlavách.
„Jsem rád že seš zase s náma, báli jsme se o tebe. Zvlášť když mi James vykládal o tom Kristiným divným pocitu, od jistý doby se na ty její vize vyplatí dávat pozor. Tak pojďte už, jdem se najíst!“ vstal a podal mu obě ruce.
Sirius se chtě nechtě musel usmát, Remus ho jako vždycky zase vtáhl do života. Uměl bez toho, že by řekl něco konkrétního, říct že ho moc rád vidí i že si je vědom závažnosti toho, co se mu stalo, i když o tom nic moc nevěděl.
Jamese strašně štvalo, že to není on, kdo takhle bravurně zvládne každou citlivou situaci. Na druhou stranu bylo všechno lepší, než aby se jich Sirius stranil. I tak byl ještě přešlý mrazem, bylo na něm vidět, že zažil pořádné trauma.
Odpoledne se chvíli dohadovali, jestli se budou povalovat doma nebo se půjdou koulovat. Siriovi se moc nechtělo, raději by zůstal doma s Kristinou, ale ta vypadala, že by s nimi ráda šla. Nakonec to ale dopadlo úplně opačně. Kristina zůstala doma s tím, že súrně potřebuje něco najít v knihovně a Sirius šel s klukama ven.
Nechtěl znova snášet ty Jamesovy útrpné pohledy a Removo nenápadné pozorování, ale únavu se mu skrýt nepodařilo.
„Jamesi, víš co, půjdem jen na dohled. Aby Síri došel, kdyby něco,“ navrhl už na odchodu Remus a nenápadně Siriusovi stiskl ruku.
„Souhlas,“ odbrouknul za sebe James. Byl rád, že to Remus řekl za něj. Mrazivý vzduch Siriovi udělal dobře, nechal se strhnout i k menší sněhové bitvě – on s Jamesem proti Remusovi – ale skončili brzo.
„Máš dost, co,“ konstatoval James, když Sirius, dosud na kolenou za sněhovým obranným valem, vstal a zapotácel se. Kolena mu podklesla a na chvíli se Jamesovi pověsil kolem krku. Popelavá barva jeho obličeje ho vylekala. Mezitím k nim už doběhl i Remus a podepřel ho z druhé strany.
„Dobrý, kluci, už jsem v pohodě. Skoro,“ ušklíbl se Sirius, ačkoliv jim ještě v tu chvíli doslova visel v rukách. Nenáviděl se za svou slabost, ale bez nich by se teď domů nedostal.
„Jojo, nechat se opečovávat od naší Kris by se ti asi líbilo víc, co? Ale teď nemáš na vybranou,“ poplácal ho James opatrně po rameni a pomalu se vydali k domovu. Cestou ale Siriovi otrnulo a začali zas blbnout a motat se po cestě, jako když dva nestřízliví vedou ožralého, takže domů dorazili už zase v náladě.
„Kris je ještě v knihovně?“ nakoukl Sirius do obýváku, kde paní Potterová s manželem hráli karty.
„Ani nevím, nejspíš je,“ podívala se na něj, „stav se za ní, udělala vám jablečný punč.“
Potichu otevřel dveře do knihovny. Stála před regálem s knihou v ruce a něco hledala, přejíždějíc prstem po zaprášených hřbetech. Polehoučku se k ní připlížil a vsunul jí ledové ruce pod tričko. Zaječela a úplně ztuhla, pak se otočila a začala do něj bušit volnou rukou.
„Ty pitomče, když budu chtít vědět jaká je venku zima, kouknu se na teploměr!“
Ale když z ní sundal ruce a mazlivě jí je přesunul na ramena, položila knihu na stolek a přitiskla se k němu.
„Pojď se radši zahřát zevnitř,“ zašeptala mu láskyplně do ucha.
Cestou do kuchyně na ni Alice zavolala, ať zamkne domovní dveře, jestli půjdou nahoru. Chvíli hledala, kam mohla založit klíč, ale pak zalovila v kapsách krátkého kožíšku, který měla na sobě dopoledne. Vytáhla klíč od domu, a spolu s ním malou černou obálku s vyraženým erbem rodiny Blacků na klopně.
Jak se mi sem TOHLE dostalo…? A kdy vůbec?
Ale pak se kluci vyhrnuli z koupelny a zaslechla cosi o tom, kde před nimi schovává ten punč.
„No asi v kuchyni, a hned pod ním můžete zapálit!“ křikla a schovala dopis v jedné z mnoha kapes svého domácího oděvu.
Ohřála znova základ z jablečného moštu a vína, přilila trochu štědřejší dávku Calvadosu, než by jí matka schválila, Jamesovi strčila do ruky sklenice, Remusovi cukřenku a vzali si to do Jamesova pokoje. Vyčerpaný Sirius po první sklenici usnul. Přikryli ho a přesunuli se do malé místnosti vedle, ve které o letních prázdninách spala Kristina po tom, co přijeli Sirius s Remusem.
Po druhé sklenici si Kristina začala odkládat, do té doby chodila po domě, kde bylo tak sedmadvacet stupňů, v triku, dlouhých kalhotách, tlustých ponožkách a saténovém kabátku. Sice si z ní všichni utahovali, ale jí tak bylo fajn.
„No to mě podrž, ty už ses konečně začala rozpouštět?“ komentoval to Remus.
„Ještě jednu, a zbyde ze mě loužička.“ Snažila se bez hůlky, jen pohyby rukou, vynést jeden ze svých svršků na věšák, co tam zůstal z doby, kdy místnost sloužila jako šatna.
„To by bylo skvělý, kdybys uměla všechno bez hůlky, mohla bys v poho kouzlit i o prázdninách,“ zauvažoval James.
„A nic,“ natáhla se a pověsila kabátek ručně, protože se opět sesypal na zem. Vypadla z něj černá obálka a plavným pohybem se snesla vedle Remuse. Sebral ji a chtěl ji podat Kristině, ale když ji otočil, všiml si erbu.
„To je… od Blackových?“
Podrážděně mu ji vytrhla z ruky a alkoholem urychlená mysl jí okamžitě vyslala na jazyk nějakou štiplavou poznámku, ale v poslední chvíli ji spolkla. Nešťastně se sesypala ke klukům na zem. Sirius vždycky říkal, že dopisy z domova nevěstí nic dobrého, platí to i pro ni?
„Tys ji ještě neotevřela?“
Zavrtěla hlavou.
„Našla jsem ji před chvílí, vůbec nemám ponětí, jak se mi dostala do kabátu.“
Pořád ji držela nerozhodně v ruce.
„Udělej to teď. Dokud spí,“ pohodil James hlavou dozadu, směrem, kde spal Sirius.
„Asi jo. Co já vím, co tam je.“
Otevřela obálku a na malé kartičce četla krátký vzkaz:
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář