28. Úniky z reality
Shrnutí:
Sirius i Kristina první noc po návratu rekapitulují poslední prázdninové dny a Remuse něco užírá Všichni tři se o samotě utápějí ve smutku a každý to řeší po svém. Kristina nečekaně nachází své ztracené zvěromágovské schopnosti.
Kristina
Kris, zachumlaná do dlouhého pláště, podšitého kožešinou, se choulila na dřevěné lavici v kůlně na košťata. Potřebovala se někam uklidit, být sama. Bylo dost pozdě už když se vytratila z ložnice a kdyby se teď vrátila zpátky, měla by značné problémy, tak raději zůstala tam, kde byla, aby unikla zbytečným otázkám a pokusům o rozveselení.
To byly zase jednou prázdniny… jedna katastrofa na druhou.
Ještě že jsem se Siriusem nakonec nespala. Teď by mi to nedalo pokoj. Žaludek se mi svírá hrůzou, když si uvědomím možné následky.
Bože můj, dej, ať mě pan Tobias nenechá ve štychu… a dej, ať to dopadne dobře.
Tobias Severus Snape…
Nechápu, co na něm máma viděla. Ale jeho pomoc teď potřebuju.
Studuju s jeho synem. Hezké, jenže si k němu pořád nedokážu vybavit žádnou podobu.
Jak se teď vyhnu Sírimu? A jak dlouho může provedení toho testu DNA trvat? Týdny, měsíce, věčnost?
Osud je zlomyslný. Nevzal v potaz, jak moc ho miluju. Nebo ano? Ano, vzal, právě proto je zlomyslný, zlomyslnější zlého. Zlovolného. Měla bych nechat být to víno…
Kristina se zvedla z lavice a s poloprázdnou lahví červeného vína v ruce došla k malému okénku. Zahleděla se do noci. Do té světlejší strany noci, prozářené některými dosud rozsvícenými okny bradavického hradu.
„Siriusi… lásko moje… chci tě, tak moc tě chci… Ale nesmím. Teď ne,“ pohladila špičkami prstů špinavé okenní sklo. Hřejivá světla oken se jí rozmlžila před očima.
Otočila se zády k oknu a zvedla láhev s vínem ke rtům. Zvrátila hlavu dozadu a snažila se v setmělé místnosti pochytat rozvířené myšlenky a umístit je na správné místo ve své hlavě.
„Siriusi…“
Sirius, Sirius…
Měla jsem se tehdy radši nechat chytit od Filche než od něj. Měla jsem poslechnout Karu a nechat ho být. Měla jsem… teď už je to jedno.
Vidím na něm, jak moc ho moje chování trápí, a nemůžu s tím teď nic dělat… jako by neměl dost problémů doma, ještě mu je přidělávám já. Ale nemám odvahu mu to vysvětlovat teď. Nemůžu…
Možnost číslo jedna znamená, že se s ním stejně musím navždycky rozejít. A možnost číslo dvě – bude mě nenávidět. A to on umí.
Trvalo hodně dlouho, než nenávist přestala řídit jeho život. Život jeho matky řídí dosud. Nedivím se, že Sirius si myslí, že není schopná milovat… ale ona je. A byla.
Neměla jsem se nechat zlákat a vstupovat do jejích vzpomínek… Ten záznam z její myslánky mám pořád před očima: dívka, zhruba sedmnáctiletá, se vášnivě líbá s vysokým mladým mužem. Ji bych poznala kdekoliv na světě, byla první, koho jsem spatřila po narození, milovala mě, přinejmenším dokud měla důvod mít ráda sama sebe. Moje matka…
Něžně hladí svého partnera po obličeji, napřímil se a hledí na ni hrdě a trochu majetnicky.
Teď vidím jeho obličej.
Theodor Black…
Nikdy mě nenapadlo pátrat po tom, kdo je náš biologický otec. Proč si přidělávat starosti s dalším chlapem, který si na nás bude dělat nároky… Teď vidím, jak to bylo krátkozraké.
„Bože, já chci pryč!“
Ano, pryč odsud, od problémů, od zodpovědnosti, pryč od toho vlídně zvoucího, zlatavého světla, pryč od starostlivé Lily a smutných Siriových očí, pryč od Remusových problémů… kamkoliv. Chci nebýt…
Tiše vyklouzla ze dveří a kouzlem je za sebou zamkla. Na hrad se ani nepodívala a pustila se slabou vrstvou chrupajícího sněhu do odvrácené strany noci, směrem k lesu a k vytouženému zapomnění.
„Siriusi… jdu hledat tvou hvězdu. Tebe jsem už ztratila.“
Tady jsem se ještě před Vánoci šťastně proháněla vzduchem se svým neznámým přítelem. Kéž by tu teď byl…kéž bych dokázala vrátit čas…!
Kéž bych mohla utéct…
Kristina klesla do sněhu na kolena, tělo ji najednou přestalo poslouchat, ruce a nohy začaly naráz bolet a začalo ji nepříjemně, až bolestivě mravenčit. Opřela se rukama o zem a pokoušela se dýchat zhluboka. Na okamžik jí bleskla hlavou zoufalá myšlenka, že neměla tolik pít, že tady do rána zmrzne, ale pak mravenčení ustalo a jí bylo najednou fajn. Sníh přestal studit, i když v něm stála na všech čtyřech.
Nikdy jsem si nevšimla, že sníh voní…
To není sníh, to je les… ne, je to vítr, je to…co to je??
Otočila se dokola a najednou jí to došlo. Nezažít to už kdysi, byla by asi pořádně vyděšená, ale TOHLE přece znala! Už NEBYLA člověkem!
S pocitem nesmírného, všezaplavujícího štěstí nořila své černé tlapy do sněhu, jedna, druhá, třetí, čtvrtá, pomalu, jako by se takhle teprve učila chodit, jako by to už dávno neznala, jako by si chtěla užít každý krok a pohyb… překulila se na záda a cítila sníh mezi prsty, na jazyku, v tlamě…
Vzdálené, ale pro její citlivé uši dobře slyšitelné kovové vrznutí ji vyrušilo a napjalo její svaly k atletickému výkonu. Rozběhla se vstříc noci, objevovat svůj nový svět.
Sirius:
Svět mi zkrásněl přes noc. Svět i život byly prostě dokonalý!
Probudil jsem se první. Nebyl to sen, Kris pořád spala vedle mě, s hlavou položenou na mým rameni. Skoro jsem se bál i nadechnout, abych ji neprobudil a neporušil dokonalost toho okamžiku, přál jsem si, aby ta chvíle mohla trvat věčně…
Když mě pak večer před odchodem za mou matkou objala, když mě bez ohledu na přihlížející rodinu dlouze políbila a přitiskla se ke mně celým tělem, bylo to naposled. Teprve tehdy jsem v jejích očích zahlédl stín strachu, pochopil jsem, že její objetí bylo možná víc zoufalý než vášnivý. Měla strach, ze všeho co se může stát, co se může dozvědět.
„Nechoď…“ zkusil jsem to ještě naposledy. Zbytečně. Bála se, ale byla odhodlaná ke všemu.
„Ahoj lásko…“
Vrátila se mi, ale už to nebyla ona.
Vystoupila z krbu, sklepala popel z pláště a objala mě. Sotva se držela na nohou, měl jsem co dělat, abych ji udržel.
„Co je ti?“ Pátral jsem v jejích očích po jakýmkoliv náznaku. Jestli jí nějak ublížila, zabiju ji! Teď vím, že bych to dokázal.
„Ne, nic takovýho,“ pousmála se a oběma rukama mi zajela do vlasů. Odtáhla mě tak od sebe, abych ji nemohl políbit… proč? Usmívala se, ale oči měla vyhaslé a prázdné.
„Jenom jsem strašně, strašně unavená. Potřebuju si to všechno trochu srovnat v hlavě.“
Vyvlekla se mi z náruče a zbytek večera strávila v koupelně.
Šedivý ráno nastartovalo šedivý myšlenky.
Probudil jsem se a první, co jsem uviděl, byl James. Uvědomil jsem si, že si večer ani nepřišel lehnout. Teď seděl na posteli v tom, co měl na sobě včera, kolena pod bradou a oči upíral do prázdna.
„Odjela, teď k ránu. A neptej se mě proč,“ zarazil mě pohybem ruky. Vypadal zničeně, tak moc, že jsem se ani nezeptal, kde byl v noci.
Jamesova matka nám pak řekla, že Kris se rozhodla do konce roku zůstat v Londýně. Nedala o sobě vůbec vědět a kdyby se pro ni Remus nevypravil, snad by se ani nevrátila. Ale přivedl ji zpátky a Kris s námi oslavila konec roku.
Na první pohled bylo zase všechno při starým. Blbnuli jsme a bavili jsme se jako vždycky, dokud byla s námi, byla veselá a vypadala spokojeně. Jenom se začala ve svým pokoji na noc zamykat a nenechala na sebe sáhnout. Když jsme se váleli po sobě v zápalu sněhových válek, bylo všechno v pohodě, ale když jsem k ní vztáhnul ruku úmyslně…
Jeli jsme zpátky do školy a Remus přisupěl do kupé značně nenaloženej, protože Jane se s ním nepřivítala jak se patří. Chovala se odtažitě a dokonce si sedla do přecpanýho kupé s holkama z ročníku, a Kris tam byla s nima taky.
„Plný kupé slepic,“ odfrknul si znechuceně. Což na něj bylo silný vyjádření.
Po večeři to bylo ještě horší.
„Nevím co se stalo,“ sklesle se zpovídal plamenům v krbu, „nebo bych spíš radši nevěděl.“
Seděli jsme kolem něj a nevěděli, jak mu pomoct, protože na řečičky typu „pro jedno kvítí slunce nesvítí“ nikdy nezabíral.
Kristina se najednou nějak záhadně zhmotnila za mnou. Spíš tam už chvíli byla, ale já vnímal jen Remuse na pokraji zoufalství.
„Remusi…“ oslovila ho potichu. Podíval se na ni s nadějí, která však okamžitě zhasla.
„Měla dost divný otázky.“
„Myslíš že… to ne,“ zoufalým gestem si vjel rukama do vlasů.
„Bojím se, že jo.“
Ani jeden se neobtěžoval nám něco vysvětlit.
Remus si pak ode mě „půjčil“ láhev vodky a uklidil se s ní v ložnici na okno. James se podezřele brzo zahrabal do postele a Petr, když zjistil, v jaký jsme náladě, zmizel neznámo kam.
Počkal jsem, až Removi vypadne téměř prázdná láhev z ruky, sundal ho z toho parapetu a dotáhnul ho do postele.
„Síri, neodcházej,“ zněl mi v uších jeho prosebný hlas ještě dlouho poté, co jsem utíkal tajnou chodbou pryč z hradu. Já ale musel… musel jsem pryč, jinak bych se snad zadusil všemi těmi emocemi, které mnou několik posledních dnů cloumaly.
Sirius nikdy nikomu neřekl, že se občas přeměňuje sám, když potřebuje uniknout světu, zklamání, bolesti, samotě mezi lidmi, strachu z budoucnosti, nejistotě… Jako Tichošlápek neměl city, se kterými si jako Sirius někdy nedokázal poradit, a cítil se šťastnější a svobodnější. Kluci se moc nevyptávali, viděli jen to, že nebyl v noci na pokoji a přicházel k ránu, utahaný a spokojený. A z toho se dalo vyvodit ledacos… a oni vyvozovali to, co se zdálo nejpravděpodobnější, vzhledem ke známým rysům jeho povahy.
Rozběhl se do tmy za povědomým pachem. Rozechvíval všechny jeho smysly, probouzel radost, zvědavost a divokou touhu. Na dohled od něho ve výši jeho očí vzplála dvě žlutavá světla. Až když se bezhlavě rozběhl k nim, zaslechl tlumené zavrčení…
Komentáře
Přehled komentářů
dik za vysvetleni, ja nejak nejsem pres pocitace:)... a jinak prizen urcite bude dale, zvlast kdyz jsme vydrzeli skoro pul roku :)...
Perex
(Psí Hvězda, 14. 1. 2009 15:57)
je shrnutí. Já to v redakci mám označené jako perex a vůbec mi nedocvaklo, že čtenář nerovná se vždycky uživatel estránek, blogu nebo nějakého jiného redakčního systému.
Já tu ještě udělám nějaké úpravy, i když je mi jasné, že větší pravidelnost při přidávání by prospěla víc :-). O to jsem raději, když vidím, že to někoho ještě drží, díky za přízeň všem, co vydrželi a třeba se ani neprojeví.
co je perex?
(Marcus poblius, 8. 1. 2009 21:47)já nejdřív čet příspěvky k minulé kapitole a přečet jsem si poslední odstavec od tamtud, i když ten mi toho moc neřek :)
A četl jsi perex,
(Psí Hvězda, 8. 1. 2009 21:02)nebo jsi šel číst rovnou z odkazu na titulní stránce? Uvědomila jsem si totiž, že buď budu muset psát shrnutí ještě na začátek textu, nebo přestanu dávat odkazy z titulní stránky, tak spousta lidí to shrnutí nepřečte a mohou být mimo.
Hurá :)
(Marcus poblius, 8. 1. 2009 20:48)paráda, další kapitola :), jen si asi budu muset přečíst celý od začátku, páč jsem to moc nepochopil, anebo pochopil jen mi mezitím něco chybí..., ale jinak skvělé, že jsi zase pokročila
ok 8-)
(Marcus poblius, 15. 1. 2009 18:20)