29. Víkend nabitý událostmi I.
Shrnutí:
Kristina dává dohromady útržky vzpomínek na minulou noc a ty jí skládají děsivý obraz. Snaží se napravit co provedla, ale zároveň poznává odvrácenou stranu svých schopností.
Oči, žlutě žhnoucí ve vysoké trávě. Cizí pach. Silný pocit nebezpečí.
Dlouhý skok, tvrdý střet s cizím tělem. Dvojí vzteklé zavrčení vystřídá bolestné skučení. Cizí maso a krev…
Dusot čtyř párů tlap na měkké lesní půdě.
Vítr, šustící v trsech loňské suché trávy.
Mrazivá vůně noci.
Odpočinek.
Tělo vedle těla. Vzájemné teplo. Chuť krve…
„Kris, pohni prosim tě, přijdeš pozdě!“
Otevřela oči a nechápala. Co se děje, proč není zahrabaná v noční košili pod dekou? Zpitoměle zírala skrz Lily, která před ní stála s rukou v bok.
„Bóže… holky, já měla tak děsnej sen…“
„Se divim, žes měla vůbec nějakej, musela jsi přijít před chviličkou! Tak hoď už sebou, koukni jak vypadáš!“ Lily ji sekýrovala jako kdysi Karina, Kris už měla mockrát na jazyku něco ostrého, ale kdovíproč jí nakonec nikdy nic neřekla.
„Jé, ty žiješ? Kde ses celou noc válela?“ Jane vyšla z koupelny a vůbec se nesnažila skrývat opovržlivý pohled. Kristina to přešla, pořád nepřítomně civěla před sebe.
„Já nevim…“ Zvedla se z postele. Bolelo ji všechno, co bolet mohlo. Ruce měla špinavé a odřené, na bílém povlečení zůstalo něco stébel suché trávy a rozmazaný špinavý flek, jako od mokré hlíny. Podívala se na své ruce a oblečení a pak na budík.
„Mám něco na sebe? To už je takovejch hodin?!“ Zděšení jí vlilo adrenalin do žil a zničehonic vyskočila s úmyslem stihnout nejmíň tři věci naráz.
„Holky, vemte mi něco k snídani, kus masa mezi dva chleby nejlíp, já to sním až ve škole.“ Vrhla se po své tašce a chaoticky se přehrabovala v učení, jenomže myšlenky se jí zase ztratily v podivných, vtíravých pocitech.
Kus masa… krvavého, teplého, živého masa…
„Tak se ale začni hejbat,“ doporučila jí Lily, protože už zase stála u stolu s taškou v ruce a očima upřenýma ven z okna.
„Ale jo,“ bezmyšlenkovitě strkala věci do tašky, ale pak se zarazila: „do háje, co je za den?“ To už ani Jane neudržela výraz dámy a začala se dusit smíchy.
„Pátek, teda aspoň my ho máme! Co máš ty?“
„Do pytle, já mám na středu!“ Kris vysypala všechno na zem a taška za moment vztekle odhozená putovala na vrch hromady.
„Tohle nemá vejšku,“ mávla rukou nad tou kupou a práskla za sebou dveřmi koupelny. Jane s Lily si vyměnily tázavý pohled.
„Ale co, ona přijde,“ trhla ramenem Jane, „vždycky se jí nakonec všechno povede a všecko jí projde.“ Nečekala na Lily a s nosem vzhůru vykráčela z ložnice. Lily ještě chvíli nerozhodně stála uprostřed, ale šumění sprchy ji přesvědčilo o tom, že Kris konečně začala pracovat na tom, aby se dala do pořádku a dorazila alespoň na vyučování.
Kristina ze sebe s požitkem splachovala chuchvalce voňavé pěny. Ještě chvilku tu zůstane… opřela se o kachlíky a pomaloučku sjela zády po hladké stěně, ohřáté horkou vodou. Šumění a pleskání kapek ve sprše připomínalo pleskání kapek o dlažbu.
Déšť.
Pach mokré srsti.
Tma.
Pod přístřeškem s nějakým nářadím příjemná blízkost jiného těla.
Vůně a chuť krve jitří smysly, ale teď už jinak než poprvé. Už nevnímá hrozbu, už nechce zabíjet. Chce se starat, pečovat, být laskavá, jemná, ohleduplná.
Krev a zvířecí srst.
Chvění a bolestné zakňučení.
Šumění ustává. Přestává pršet…
„Ježiši… Kristino…?!“ slyší zděšený hlas.
„Co se děje?“ Dívá se na Lily, ale sotva ji vnímá.
„To řekni ty mně. Usnulas ve sprše,“ Lily zastavila vodu a kouká na ni, ustaraně a trochu nechápavě, jak tam sedí opřená o zeď.
„Já nevim,“ říká Kris dnes už podruhé, „jako by mi vypadla z hlavy celá noc. Doma jsem nebyla, ale kde jsem teda byla?“
„Kristi, jestli ti není blbě nebo něco, tak přestaň takhle zírat před sebe a vstávej, nechce se mi tvrdnout s tebou na školním trestu, až přijdem pozdě na lektvary. Ty máš možná Cutlera ráda, ale já ho nemusim.“ Pomohla jí na nohy, hodila jí ručník a s povzdechem za sebou zavřela dveře koupelny. Snad se aspoň utřít zvládne bez toho, že by usnula…
„Jé, tys mi připravila věci,“ rozzáří se Kris, když jí Lily podá sbalenou tašku, „dík! Určitě je v ní pátek?“ poklepe na ni.
„Ne, asi neděle, ne? Tumáš,“ podá jí Lily pěkně velký, masem a okurkami proložený sendvič. „Seš zlatá,“ zazubí se Kris. Protřepe si mokré vlasy.
„Tohle uschne cestou. Můžem,“ křikne vesele a vytančí z pokoje.
Po únavě není ani památky, zato Lily má pocit, že kdyby ji takhle měla křísit denně, odvezou ji ke svatému Mungovi. Jak jí před chvílí pomáhala vstát, udělalo se jí nějak divně… to asi jak se nejdřív lekla, jestli se jí něco nestalo. Prolítnou pár poschodí směrem dolů a Kris je pořád o dva kroky napřed. Kousek za nimi dobíhají James a Sirius, ale Kristina, zaměstnaná olizováním zbytků snídaně z prstů, je přehlédne. V učebně se zastaví kus za dveřmi a zamává Removi a Péťovi.
„Taky rovnou zpod sprchy?“ smějí se.
Jak to že taky? Ale nemá moc času se nad tím pozastavovat.
„Těpic, Evansová,“ zaslechne z chodby Jamese – kdy se brácho konečně naučíš, že na holku, kterou tajně miluješ, se nevyřvává příjmením. A těpic…
Stále zpomalená Lily se zastaví ve dveřích, aby mu něco odsekla, jenomže rozběhnutí kluci to nečekali. Tedy rozběhnutý byl hlavně James, Sirius vypadal, že sotva lapá po dechu.
„Děláš tu špunt,“ poznamenal s přihlouplým úsměvem James, když hezky s rozběhem namáčkl Lily na zadní lavici. Naštěstí ji ještě zachytil a oba to s úspěchem ustáli.
„Tichošlápku, žiješ?“ otočil se, protože těsně předtím mezi dveřmi ucítil tvrdý náraz na zádech.
Sirius jenom mávl rukou že ano, ale zastavil se a Kristina si všimla, že je bílý jak list pergamenu a skoro se neodvažuje nadechnout. Zavalil ji nepochopitelný strach. Její vědomí se spojilo s jeho. Jeho pocity převážily její, skoro ji převálcovaly. Prudká bolest… Obava, jak vydrží celý den...
Konečně opatrně vydechl a nenápadně se rozhlédl kolem sebe. Všichni se bavili na účet Lily a Jamese, jeho si naštěstí nikdo nevšímal.
Až na Tinu.
Co se stalo? ptaly se její oči i hlas v jeho hlavě.
Nestarej se, odsekl jí v duchu. Nestarala ses jak mi je, když ses mi začala vyhýbat jako prašivýmu psovi, nestarej se ani teď.
To bolelo. Tím spíš, že to byla pravda. Tím spíš, že nevěděl proč si zachovává odstup… Odvrátila se a snažila se na něj nemyslet. Na jeho tvář, staženou bolestí, stěží ukrytou za oponou mokrých vlasů.
Mokrých…? Co to ten James pokřikoval…Taky rovnou zpod sprchy?
„Remusi?“ zakývala prstem na kamaráda, když se po vyčerpávající dvouhodinovce zvedali k odchodu.
„Jako na zavolanou,“ usmál se na ni, „potřebuju s tebou něco probrat a teď se to moc nehodí, budeš mít čas po obědě?“
„Na tebe vždycky, ale já chci taky něco probrat, a právě teď je čas akorát. Spal Sirius doma?“
„Já myslel, že Síri už tě nebere?“ podivil se, „proč se na tohle ptáš?“
„No…“ sklonila hlavu. Že mě prej nebere… kdy tohle přestane, jak to skončí?
„Mě je jedno kde byl, jenom chci vědět, jestli spal u vás,“ podívala se na něj odhodlaně.
„Máš o něj strach, viď… já taky. Je nějakej divnej. Jenomže… já prostě nevim. Taky jsem nebyl doma. To je právě o tom, proč jsem s tebou chtěl mluvit.“
„Aha…“ Sklesle se posadila na lavici. Úzkost, která se jí zmocnila už ráno, jí znova zaťala spár do srdce.
„Já… jsem si jistá, že…“ Podívala se mu zoufale do očí, ale nenašla v nich ani náznak snahy pochopit a nedokázala najít ani vhodná a přesvědčivá slova. Dřív by je hledat nemusela, rozuměli si téměř bez nich… Potřásla hlavou a sklonila ji k zemi.
„Musíme jít,“ vzal ji za loket, „proberem to odpoledne.“ Povzbudivě se na ni usmál.
Potřebuju víc než jeho úsměv… jenomže to teď patří Janince. Tý mrše, co na mě ráno čuměla jak na kus hadru. A Siriuse mít nemůžu…a nikdo jinej na týhle škole není, kdo by mi stál za to. Snad jenom ten ranní stíhač, už aby bylo zítra…
Tentýž den večer:
„Siri… pojď se se mnou projít.“
U Merlina, co je tohle za šílenej nápad. Od prázdnin na sebe nenechá sáhnout, a teď se chce v noci procházet. Teď, když je mi tak blbě, sakra. Šel bych, ale normální rande nezvládnu.
Zůstal k ní otočený zády a nehybně zíral do krbu, bez ohledu na touhu, kterou v něm její svádivý šepot probudil.
„Nemluvíš se mnou? Já vim… Taky jsem ti zůstala dlužná nějakou tu odpověď, viď?“ zkoušela to dál.
Naráží tím snad na to, co chtěla zjistit od matky? Na co jinýho. A chci to ještě vůbec vědět?
„No tak, Siriusku…“ Kris se posadila vedle něj.
Jak se dokáže vejít vedle mě na křeslo?
Zvědavě pootočil hlavu. Křeslo, na kterém seděl, poněkud změnilo tvar. Aniž by si něčeho všiml, Kristina ho vedle něj nějakým kouzlem protáhla a udělala z něj dvoumístný gauč. Zvedl k ní hlavu. A už se nemohl dál tvářit, že je mu volná, už v tom zase lítal.
„Myslím že máš teplotu.“ Přejela mu chladnými prsty po čele.
„To je od toho krbu,“ zamítavě zavrtěl hlavou.
„Přestaň ze sebe dělat blbce,“ sjela ho netrpělivě, „víš stejně dobře jako já, že z toho můžeš mít otravu krve.“
Během řeči přesunula dlaň k jeho levému rameni. Přivřel oči a instinktivně zatajil dech. Čekal nápor bolesti, až se dotkne hnisající rány, ale zastavila se těsně nad ní.
„Nemysli si, že mě dostaneš k Pomfreyový.“
Fakt ale je, že sám to nezvládnu.
„Sakra, Siriusi! Chci ti pomoct sama, víš že to umím. Ale nemůžu tady,“ rozhlédla se po věži, „potřebuju přísun energie. Bude to náročný, už v tom máš infekci.“ Znova mu přejela po čele a spáncích. Její prsty příjemně chladily… Sirius se pousmál. Trochu blbé, že ho zase bude dostávat z potíží, ale možná se tím mezi nimi něco změní. Snad…
„Ty seš můj strážnej anděl, viď,“ zkusil ji obejmout. Nechala ho, ale jemně ho odstrčila, když ji chtěl políbit pod ucho.
„Opatrně,“ připomněla mu, když koutkem oka zahlédla jeho ublížený výraz. „Sejdem se tu za čtvrt hodiny. Půjdem jen kousek, ale vem si radši plánek.“
Ležel v seníku, nedaleko Hagridova srubu. Bylo mu líp, o moc líp, ale přesto chtěla, aby s ní ven nechodil. Pouštěl ji nerad, jeho potrhané rameno zacelila jen částečně, ale přesto byla hodně slabá.
„Nedělej si starosti, jdu jen zavraždit pár stromků,“ jemně ho zatlačila zpátky a přikryla ho jeho zimním pláštěm. Přesto se zvedl a alespoň za ní vyhlédl oknem. Viděl ji zajít do stáje, kde měl Hagrid ustájené dva hippogryfy, ale pak se do něj dala taková zimnice, že se raději šel zahrabat do zahřátého důlku v seně.
Až druhý den, když se dopoledne zastavili u Hagrida a ten nebyl doma, mu všechno začalo docházet a zapadat do sebe. Hagrid byl kousek od dýňového pole, stál nad velkým, čerstvě vykopaným hrobem. Vedle ležela mrtvá samice hippogryfa.
„Vůbec nemám šajna co se jí mohlo stát, byla úplně zdravá,“ bezradně rozhazoval rukama. „Večír dostali voba nažrat, voba to samý a ráno ležela ve stáji úplně zcepenělá a Orlin jí tam vočmuchával… Hippogryfové sou partneři na celej život a tyhle dva vodmalička neudělali bez sebe ani krok. Vypadalo to, jako by ji chtěl probudit…“ lítostivě vzdychl a vysmrkal se. „Jednomu je jich fakticky líto, i když sou to jenom hovádka… eště že mi profesorka Prýtová rozehřála zem, jinak by mi ji tu vožírali mrchožrouti až do oblevy,“ přešel zničehonic k naprosto praktickému konstatování.
Pomohli mu sesunout mrtvé zvíře do jámy a nakonec i zasypat, dokud nebyla zemina ještě zmrzlá. Dokonce se obětovali natolik, že k němu zašli na čaj a sušenky jeho vlastní výroby. Sirius po obědě hledal Kristinu, ale nenašel ji ani s pomocí Pobertova plánku. Až u večeře ji uviděl sedět mezi Lily a Vanessou, evidentně v dobré náladě.
„Kris, chci s tebou mluvit,“ sklonil se k ní a do ucha jí zašeptal: „potmě. V devět.“
Potmě znamenalo v chodbě, spojující zmijozelské prostory s nebelvírskými. Místo ji potěšilo, ale ten úsečný tón moc ne. Co může chtít, trošku jí zatrnulo…
„Jak jsi mu tohle mohla udělat,“ bez varování ji uchopil za ramena a hodil s ní o vlhkou kamennou zeď, sotva se za ní stačil zavřít tajný vchod. Kameny se jí hrubě zarývaly do zad, mačkal ji na ně vší silou. Takhle se k ní nikdy nechoval, a to ji začínalo děsit.
„Komu jsem co udělala?“ snažila se získat trochu času a zůstat v klidu, ale při pohledu do jeho očí, najednou zlých a tvrdých, se jí to dařilo jen těžko.
„Proč zrovna Hagridovi, víš jak na těch svých potvorách visí! Kdybys ho dneska dopoledne viděla, jak byl nešťastnej, jak vykládal… ale co je tobě po tom, že jo.“
Zděšení pomalu střídal vztek. Málem kvůli němu umřela a on se rozčiluje kvůli tomu neotesanci Hagridovi a jeho zvířatům. Říkala mu, aby zůstal ležet… nemusel nic vědět.
„Jo,“ odsekla nakvašeně, „hippogryfy jsem nikdy neměla ráda. Hagrida taky ne, ale o to nejde. Nebo jsem snad měla vycucnout jeho?“
Neovládl se, v tu chvíli se neznal vzteky. Její chladné chování v posledních dnech, tenhle neuvěřitelný cynismus, všechno to vyvřelo v touze jí ublížit. Zadržela jeho ruku těsně než jí mohla dopadnout na tvář. Očividně jejich náklonnost k Hagridovi podcenila…
„Pusť mě,“ rozkázala mu chladně a úsečně. V očích jí žlutě zablýsklo.
Poslechl ji.
„Klid, Kris, prosím tě, žádný výbuchy, nebo nás to tu zasype.“
Teď by se měl omluvit. Ale to on neudělá. Nikdy to nedělal. Zkusíme logický argumenty, na to je ode mě zvyklej.
„Střízlivě vzato: byl jsi v nebezpečí. Já v tu chvíli už taky. Ke stromům bych nedošla a stejně to z nich v zimě skoro nejde. Tak co jsem měla dělat?“
Teď by se moh zeptat, jestli jsem tam šla už s úmyslem zabít Hagridovi zvíře.
„Tys mě tam zatáhla už s úmyslem zabít hippogryfa… vědělas, že nemáš odkud brát. Kdysi jsi šílela kvůli zabití mrňavýho psa, co se to s tebou stalo? To jsi ztratila všechny zábrany?“
Bože, on má pravdu… dneska ráno jsem si vzala sílu od Lily, kam až tohle půjde? Zastavím se před něčím, dokážu se vůbec vědomě zastavit?
„Síri, to byla ale nutnost. Měla jsem tam radši umřít? Měla jsem nechat umřít tebe?“
„Tino, máš větší moc než kdokoliv z nás a začínáš mě tím děsit. Dokážeš ze sebe dát strašně moc, ale dokážeš svoji sílu taky zneužít. Kam až jsi schopná zajít?“
Teď už spíš než vztekle vypadal nešťastně.
Pomalu, aby ji nevyprovokoval, zvedl ruku. Pohladil ji po vlasech.
Nechala ho. Zavřela oči a nechala se na chvíli unést pocitem, že je všechno v pořádku, že jsou tu jenom na schůzce, že se vrátil čas.
Nevrátil. Uvědomila si to ve chvíli, kdy čekala jeho polibek a ten nepřišel. Chtěla ho, jen jeden, jediný a nechali by toho… jen jediné políbení…
Otevřela oči a setkala se s jeho pohledem. Nebyl zlý, jen smutný a nejistý. Chtěla by mu dodat jistotu… ale teď ji potřebovala sama.
„Siriusi… kdyby šlo o život mě, tobě, bráchovi nebo Removi, zabiju kohokoliv, koho budu muset. Bude mi to jedno. Vem to – nebo nech bejt.“
„Tino…“
Tenhle proslov se nepoved. Rozhodně ne jako něco, co mu mělo dodat jistotu. Ale před ním nemá smysl se vytáčet. A já už jsem unavená kličkováním, je lepší, že ví na čem je.
Zaslouží si to. V tom špatným i v tom dobrým smyslu.
Odchází.
Otočí se?
Ne.
Dveře se zavřely.
Tma.
Ticho.
Šedivý ráno. Mizerný spaní a šedivý myšlenky na téma osamělost.
Omyl – černý. Ty myšlenky, samosebou.
K čemu jsem na světě…?
Cesta do pekel je široká a umetená – nebo tak nějak. To jednou říkala máma, v nějakým tom svým záchvatu mravnosti.
Co se to s tebou stalo? To jsi ztratila všechny zábrany?
Kdy jsem vůbec zjistila, jak snadno jde získat energie ze zvířat a z lidí?
Bylo to tenkrát, když jsem byla bez sebe, neovládala jsem se a téměř jsem vysála Siriho?
Ne, to bylo tehdy v tý nemocnici… když mi James dával svoji sílu. Nebylo to naposled, ale on je natolik silnej, aby věděl kolik mi chce a může dát. On jedinej. Měla bych na něj Lily nějak nenásilně upozornit. Na to, že to není jenom namachrovanej frajer, co se neumí chovat, ale že je to kluk, kterej pro svý blízký obětuje cokoliv na světě. Že má z domova solidní základy rodinnýho cítění, že se dokáže chovat láskyplně, zodpovědně, obětavě… kdyby ho znala jako já…
Nebo to bylo tenkrát v tom parku? Skoro jsem vykrvácela, schytala jsem to od toho pedofila pořádně. Karina musela už tehdy vědět… Přitáhla mi ty dva psy. A já byla bleskově na nohou. No, bleskově až po tom druhým. Bylo to jako se znova narodit, bylo to… opojný! Cítit znova život, sílu… Bylo to stejný jako tenhle pátek v noci. Proudila mnou síla hippogryfa, byla jsem šťastná, nasycená energií, připravená na cokoliv. A ráno? Stačilo mi jen se Lily dotknout a měla jsem co jsem chtěla. A to jsem byla jenom unavená, nešlo mi o život…
Ono je to totiž jako droga.
Nebo možná… asi jo. Nejsilnější to bylo od Kariny…
Zdálo se, že je téměř mrtvá. Ale i tehdy měla dost síly vnutit mi svou vůli, jako tolikrát dřív, za šťastnějších dnů. Pořád se mi o tom zdává… jak mě bere za ruku a tiskne si ji k hlavě.
Nejdřív mi vůbec nedošlo co dělá, bylo to tak rychlý, tak elektrizující. Do dneška nevím, jestli jsem na tom byla tak zle, že jsem se nedokázala ovládnout, nebo jestli za to mohla ona. Je to jako by chtěla dál žít ve mně, jako by mě proklela …
Sirius včera s tím svým moralizováním nebyl v právu. Ale já se sebou něco dělat musím, jinak… jednou někoho skutečně zabiju.
Máš větší moc než kdokoliv z nás a začínáš mě tím děsit. Dokážeš ze sebe dát strašně moc, ale dokážeš svoji sílu taky zneužít. Kam až jsi schopná zajít?
Nevím, Siri… nevím. A bojím se toho, bojím se sama sebe. A sama jsem na sebe zůstala, sama se sebou.
Časné nedělní ráno.
Kristina ještě váhá, ale šestým smyslem vycítí, že za dubovými dveřmi, vedoucími do kabinetu a soukromé rezidence profesora Cutlera, se nespí.
Zvláštní. Otevřel jí dveře ve stejném okamžiku, kdy se chystala na ně zaťukat. Teď už není možnost couvnout.
Ale ona ani nechce. Je už příliš unavená.
„Říkal jste mi, že mám přijít, kdybych se nezvládala…“ Třese se jí hlas.
„Já už nevím co se sebou. Mám hroznej strach, že někomu ublížím… pomůžete mi?“
„Jako by se vrátil čas…“ prolétlo nehmotnou a právě teď i neviditelnou hlavou Krvavého barona. Kris se otřásla zimou, jak se okolo ní protáhl.
„Jako její matka, i ona hledá záchranu u něj… selže i tentokrát?“
V tu chvíli otřásl zmijozelským sklepením mohutný výbuch. Oči Kristiny a profesora se setkaly. Jeho vzteklé, její podezíravé.
„Slečno Petersová, zdá se, že teď musím vyřídit něco velice naléhavého. Nikam nechoďte,“ stiskl jí ramena a odvlál pryč.
Kristina se opřela o studenou stěnu a hlavu opřela o skrčená kolena. Není jí pomoci… Na chodbě se zvolna vzmáhal znepokojený šum a hlasy.
Ucítila něčí ruku na rameni.
„Pojď honem, ať všechna moje snaha nevyjde nazmar.“ Poznala Siriův hlas. Vzhlédla a na okamžik se jí ukázala jeho hlava, zbytek vězel pod Jamesovým neviditelným pláštěm.
„Ne, já už sama nemůžu,“ zavrtěla hlavou.
„Kristi, takhle to neřeš. Prosím tě, ne s Cutlerem… Pojď se mnou honem, dokud jsou všichni u těch zatracenejch záchodků.“
Přehodil přes ni plášť a v tu chvíli ho i uviděla. Vzal ji okolo ramen. To už dlouho nikdo neudělal… Vstala a nechala se vést. Jako ztracené štěně, teď by se nechala odvést prvním, kdo by ji pohladil.
Byla unavená. Vyděšená vlastní silou, unavená pochybnostmi o sobě a teď i zbavená možnosti se svěřit do rukou někoho staršího a zkušenějšího. Rezignovala na všechno, nechala ho, ať s ní dělá co chce.
Nechala se odvést do nebelvírské věže.
Myslel, že si s ní ještě promluví, ale beze slova se vydala po schodech nahoru k ložnicím. Sklesl do svého křesla a přemítal, jestli tuhle samostatnou akci má vůbec považovat za úspěch. Vybuchlé záchody ve Zmijozelu najednou postrádaly veškeré rošťácké kouzlo, zůstaly jen prostředkem k odvedení Cutlerovy pozornosti.
„Siriusi?“
Lily. Jestli se bude snažit mu vynadat, nezachrání ji už ani Jamesova náklonnost.
„Hm?“
Posadila se proti němu. Nevypadala moc naštvaně, spíš ustaraně.
„Co je s Kristinou?“
„Jak co s ní je?“
„No… brzo ráno někam odešla, teď se vrátila, vlezla si do postele s kazeťákem a sluchátkama a vůbec nekomunikuje, jen do sebe hustí nějakej šílenej metal. A ty seš tady, takže jste byli spolu, že jo.“
„Jo, byli jsme spolu. A samozřejmě za to jak jí je můžu já, jak jinak!“ Vyletěl z křesla jako by ho píchla špendlíkem. Nadechl se, že jí něco od plic řekne, ale pak jen vztekle mávl rukou a vyběhl schody ke chlapeckým ložnicím.
„Siriusi!“ zavolala za ním, ale marně, „Siriusi, promiň,“ dodala tišeji. Poprvé mu dnes řekla jménem, jak si právě uvědomila, a poprvé ji taky napadlo, že mu na Kristině může doopravdy záležet.
Remus byl zašitý v posteli. Sice bylo vidět, že už vstal, ve sprše bylo mokro – ale zase si vlezl zpátky se sluchátky na uších. Poslouchal pravděpodobně něco klidnějšího než Tina, pokud se dalo soudit podle jeho výrazu.
Kristina mu dala ten přehrávač, když u ní byl koncem roku v Londýně. Původně patřil její sestře. Ty dva kazeťáky a velká taška kazet bylo jediné, co si z jejich bývalého bytu vzala, ale zdálo se, že už se smířila s jeho existencí a zároveň se ztrátou jakéhosi bývalého života s rodinou. A Remus s ním od té doby chodil spát.
Sirius se posadil na jeho postel. Cítil, jak se prohnula, a otevřel oči.
Úsměv. První, který mu dnes někdo věnoval.
„Relax před randetem?“ kývl Sirius k zapnutému přístroji. Remus přikývl. S přivřenýma očima ho pozoroval, jak sklouzl na kolena na podlahu a hlavu si položil na složené ruce na okraj postele. Jenom tušil, že byl dnes ráno s Kristinou. Jeho čich, ostřejší než běžný lidský, zaznamenal její vůni na jeho oblečení. A podle jeho rozpoložení soudil, že ho jako obvykle rozhodila. Nerozuměl tomu, ale respektoval její názor.
Sirius ucítil, jak mu odhrnuje vlasy.
Co chce dělat? Tělem mu proběhl záchvěv, jakoby od slabého elektrického proudu.
Zůstal ležet se zavřenýma očima.
Jemný tlak na uších. Hudba.
Usmál se. Takhle je to, Remus mu dal na uši sluchátka.
Hudba v něm probouzela představy. Zvony. Vysoká klenba jakéhosi chrámu. Jemné žebroví a fresky na stropě. Rozlet, volnost… vůně. Slunce, pronikající barevnými vitrážemi v oknech. Štěstí, radost.
Povznášející…
Kouzelné…
Štěstí…
Láska…
Svoboda…
„Jane? Kam vyrážíš?“
Kristina se po několika hodinách probrala z letargie a zjistila, že Jane vyházela obsah své skříně částečně na zem a částečně na nejbližší postele včetně její. V jistých okamžicích se dokázala chovat stejně nelogicky a chaoticky jako ona.
„Na rande, dyť jsem o tom včera mluvila.“
Do Kristiny jako by uhodil blesk. Rande… s Remusem! Chtěl s ní mluvit, v pátek s ní chtěl mluvit, nejspíš o tom, jestli jí má říct co je zač, a ona na něj zapomněla.
Včera Jane sice říkala, že má rande, ale Kris na to pod vlivem eufórie z ranního letu mrazivým vzduchem a při vybírání větviček z vlasů zapomněla. A teď…
Vylítla po schodech ke chlapeckým ložnicím jako vítr, ale tam se zastavila.
Co mu má říct? Remusi, promiň? Tím mu nepomůže.
Všechno se v ní sevřelo úzkostí. Jane ho zničí…
Ale jak by mu to teď měla říct?
Je pozdě.
Teď ho nesmí rozhodit. On má docela určitě svůj plán, svou vizi.
Ona může jen napravit, co svou zapomnětlivostí napáchala. Jediné co může udělat, je být mu nablízku, až to vypukne.
Komentáře
Přehled komentářů
já nebudu kritizovat, stejně bych nikdy nic takovýho napsat nedokázal a budu čekat na další pokračování :), odteď budu už jen povzbuzovat, ať jde práce od ruky a prostě ať se daří :)
Já taky ne...
(Psí Hvězda, 26. 1. 2009 10:08)Promiň, jestli jsem Tě podcenila, já jen nedokážu pochopit, co mezi těmi kapitolami chybí, co Ti tam uniká. Možná je to tím, že sama už vím jak to bude pokračovat. Snad to spraví a dostatečně vysvětlí další kapitola, budu se snažit mít ji tu co nejdřív, ale pak zase dlouho nic nebude.
jasně, ale
(Marcus poblius, 24. 1. 2009 23:12)ja si zrovna myslel, ze venku byla kristina, kdyz nebyla celou noc v posteli nebo jak to tam bylo. chapu ze co je psany kurzivou jsou sny nebo myslenky, ale proste si nemuzu pomoct, neco me mezi tema kapitolama unika a ja nevim co...
Omluva pro server estranky.cz
(Psí Hvězda, 24. 1. 2009 9:55)Beru zpět poslední odstavec o nezasílání upozornění na komentář. Chyba je jinde, nedopatřením mi ta zpráva spadla do spamového koše.
Dobrý,
(Marcus poblius, 20. 1. 2009 22:14)ale zas mi tam něco chybí. proč měl sirius zhnisany to rameno? a coto citila za krev hned na začátku? Já se v tom začínám ztrácet :(, ale jinak povídka dobrá... :)
ok 8-)
(Marcus poblius, 27. 1. 2009 21:50)