Prázdniny se pomalu, ale jistě chýlily ke konci. Přesto byl James dokonale šťastný.

Před čtrnácti dny odjeli Remus se Siriem – termín odjeli platil doslova, protože Lupinových krb se dosud nacházel ve stadiu rozkladu a Sirius prohlásil, že takovou psinu jako cestování vlakem mezi mudly si nenechá ujít. A před necelým týdnem dorazily Karina s Kristinou. Obě se šťastně vrhly kolem krku Potterovým i Jamesovi ještě dřív než se v krbu stačil usadit popel a od té chvíle se ti tři už od sebe skoro nehnuli. Bylo to jak za starých časů, když tu Petersovi ještě bydleli.
Bylo by to naprosto dokonalé, kdyby si pro ně dnes nepřijela matka s tím, že zítra je vezme domů.

„Měly jsme tu zůstat do konce prázdnin, slíbilas nám to,“ bránily se, ale pak si je vzala stranou a zřejmě je přesvědčila, protože se s ní pak už nedohadovaly.
James se jich sice vyptával, ale odpovídaly vyhýbavě a nakonec se ho pokusily utopit v zatopeném lomu, kde se právě byli koupat, a tím uťaly veškeré další vyzvídání.

„Buďte potichu, když o nás budou vědět, hned budem muset k večeři,“ špitala Karin, když se celí mokří vraceli zadem přes zahradu k domu.
Usadili se pod kuchyňské okno, opřeli se o rozpálenou zeď a nechali slunce vysávat každou krůpěj vody z vlasů a plavek. Kolem nich to líně bzučelo. I přesto že byl už pokročilý večer, téměř zapadající slunce ještě pražilo. Na zeď i na jejich rozpálená těla přistávaly mouchy a protivně šimraly.

„Mám takovej divnej pocit. Jako bysme tu takhle byli naposled,“ pronesla tiše Karina.
„Letos určitě,“ uchechtnul se James, ale Kristinu přitom zamrazilo. Nechtěla ale zbytečně zahušťovat atmosféru a pro tu chvíli hodila sestřino prohlášení za hlavu.

Zavřela oči. I skrze zavřená víčka vnímala oslepující sluneční záři. Občas škubla nohou, aby zahnala dotěrné mouchy, jinde jí tak moc nevadily. Tohle šimrání na obličeji ale vadí… ohnala se a cosi jí zůstalo v hrsti.
„Fůůůj, něco jsem chytla,“ s odporem rozevřela prsty, ale místo rozmáznutého hmyzu se z nich vysypal stržený klásek lipnice.
„Ty…“ se smíchem chtěla plácnout Jamese, který měl zbytek stébla ještě v ruce a šklíbil se od ucha k uchu, ale ten ji najednou bleskurychle chytil za ruku a dlaň jí přitiskl na ústa.
Pochopila a okamžitě zmlkla, do kuchyně totiž někdo vešel a z okna zazníval hovor započatý někde jinde.

„To snad ani nemyslíš vážně. Proč jste to udělali? Vždyť ty sama pokřtěná jsi, tak proč?“
Klapla dvířka od skříňky a o stůl něco dvakrát skleněně cinklo. Pak se ozval typický zvuk, jaký vydává šroubovací víčko od láhve s alkoholem.
„Nechtěla jsem s nim už mít další potíže. Tak jsem si tehdy řekla, že se to časem nějak oblomí, jenže…“
„Se to neoblomilo, viď. Samozřejmě, že uděláme co chceš. Obě jsou pro nás jako vlastní, to přece víš.“

James se podíval po obou holkách co tomu říkají. Stejně jako ony poznal, že jeden ženský hlas patří jeho a druhý jejich matce. Mámin hlas zněl konejšivě, ale vycítil v něm i podtón napětí. Jako když kývla tátovi na něco, o čem si ještě nebyla jistá co to bude obnášet.
„Jsem ti… vám za to strašně moc vděčná. Nedovedu si představit že by je dostal jejich skutečný otec, ať už je to kterýkoliv z nich. A o Johnovi už neuvažuju vůbec, Kristině by udělal ze života peklo.“
„A to se nebojíš nechat ji odjet s ním?“
„To ne. Po těch Vánocích, jak k vám utekly, jsem na obě vložila ochranné kouzlo.“
Kris se otřásla. James si toho všiml a konejšivě ji objal kolem ramen.
Trochu se k němu přitulila. Měla tisíc chutí zmizet, ale stejně silně toužila dovědět se něco víc, tak tam seděli dál. Skleničky cvakly o stůl a znova se ozvalo šroubování víčka.

„Víš, Alice, já se víc bojím toho co může od Blacka zjistit.“
„Je zvláštní slyšet tě jmenovat ho příjmením. Byli jste taková svatá trojice, ty, Theo a Severus.“
Nesvatá trojice pod oknem se po sobě podívala. Samozřejmě, to třetí jméno je zarazilo. Ale pak se ozvaly kroky směrem k oknu a oni se tiše, nicméně velmi rychle rozprchli.

* * *

Za dva týdny seděla Petersovic dvojčata v kupé s pár dalšími děvčaty z třetího ročníku a všechny tlachaly o všem možném, co se během prázdnin stalo.
Dařilo se jim udržovat zdání bezstarostnosti, i když jejich odjezdu do Bradavic opět předcházely obvyklé matčiny hysterické scény a tátovy výbuchy vzteku. Jen Kristina byla trochu mlčenlivější než obvykle.

Hlavou jí táhly neveselé myšlenky. Před několika dny doprovázela otce do rezidence Blackových, kde musel vyžehlit ošklivý politický skandál, který v ovíněném stavu způsobila jejich matka na párty plné údajně důležitých lidí.

Otec chtěl využít její stále sílící schopnosti velmi nenápadně nahlížet do mysli ostatních. Ano, mnohokrát jí ve vzteku vynadal do zrůd a špiclů, hlavně proto, že se téhle její schopnosti panicky bál. Vůbec ho nenapadlo, že jeho myšlenky se jí hnusí natolik, že se je už ani číst nepokouší. Teď pro něj však bylo nejdůležitější vědět co si o tom pan Black myslí doopravdy a jestli celou záležitost jeho přátelé na ministerstvu smetou pod stůl, jak slíbil.

Bohužel, Kristina přitom zjistila mnohem víc, než by chtěla vědět...
A navíc zahlédla v domě Siriuse. Jen asi dvakrát a na chvilku, ale stačilo ji to znervóznit dost. Nejen že se k ní vůbec nehlásil, ale vypadal dost podivně, i když vzala v úvahu, že strávil několik týdnů doma.
Vypadal, jako by několik nocí nespal, jako by byl nemocný nebo co... A tvářil se, jako by byla vzduch.
Že by problémy, o kterých nechtěl nikdy mluvit, přerostly únosnou mez? Měla z něj podivný pocit, když se na konci června loučili. To nebyla jenom nechuť, on měl z návratu domů opravdový strach…

Bohužel neměla čas probrat se jeho myšlenkami, musela se plně soustředit na Blacka staršího, na to aby se nenechala vykolejit svými pocity a aby se k němu dokázala chovat společensky a roztomile. A pak už Siria neviděla.
Koneckonců, jeho otec dokázal naprosto vstřebat veškerou její pozornost i mentální energii i poté co zjistila co po ní otec chtěl…

* * *

„Nazdar kočky, nestavil se tu Sirius?“ zastínil dveře James.
„To víš že jo, schováváme ho pod sedačkou!“
„Kdyby tu byl, už by o něm věděl celej vlak, to se spolehni!“
„Tak nic, dámy. Nebo nedá mi?“ rychlostí blesku za sebou zavřel dveře, než po něm některá něco hodí. Se stejnou otázkou se zastavil ve vedlejším kupé a pak v dalším.

„Hele, Black fakt nebyl na nádraží?“ zeptala se do prázdna hezká blondýnka, sedící u okna.
„Nebyl, Flo. A to je dost divný. Letos se všechno odbylo tak nenormálně klidně…“
Dvojčata si vyměnila nečitelné pohledy. Kris se samozřejmě po návratu Karině svěřila se svými pochybnostmi o tom, jestli je s ním všechno v pořádku, a teď si byla jistá že není.
Nicméně do toho zatím nehodlala vrtat.

* * *

Proběhlo zařazování. Letos nastoupil populačně silný ročník a prváci musejí bydlet po osmi.
Příšerný…mám pocit že si šlapeme po hlavách, i když jsme na pokoji čtyři.

Večeře byla dávno na stole a Sirius pořád nikde. Brumbál se taky kamsi ztratil, i když u zařazování samozřejmě byl. ale proslov u večeře za něj už držela profesorka McGonnagallová.
Nakonec se zhruba po čtvrthodině objevil. Usadil se na své místo a tvářil se jakoby nic, a tak pět minut po něm se odněkud vyloupl Sirius.
Kromě Kris, Kariny a Záškodníků, kteří mu stále drželi volné místo, si jeho pozdního příchodu snad ani nikdo nevšiml, všichni už byli dost rozjetí a rozkecaní.

Hned po večeři se sebral, s kluky vyměnil jenom dvě tři slova a prodíral se k dvojčatům. Bezohledně rozhrnoval dav kolem sebe, nechtěl aby se mu holky ztratily ve zmatku vyvolaném prvňáky, kteří nevěděli kam se vrtnout, protože prefekti jako by byli duchem ještě na prázdninách a zapomněli na své funkce.

„Kristino,“ zavolal na ni.
„Ahoj lásky moje,“ pousmál se na ty ostatní včetně Judy, když se k ní konečně dostal. Pořád ještě vypadal dost přepadlý, ale Kristina musela konstatovat že lépe než doma.
„Kris, prosim tě, na chvilku…“
„Počkáme ve společence,“ Karina odtáhla děvčata z doslechu a mrkla na ni. Vyšli ven a usadili se v jednom výklenku za dvěma třemi rohy.

„Kristi, chtěl jsem se ti omluvit. Že jsem se k tobě nehlásil když jste byli s otcem u nás.“
Zvedl k ní oči, podkreslené tmavými kruhy, jeho pohled byl nervózní a roztěkaný.
„Nechtěl jsem na tebe moc upozorňovat, teď ti to asi nebudu moct vysvětlit, je to všechno strašně složitý… ale prosím tě, promiň mi to.“

Zaskočilo ji to, odkdy se Sirius Black za cokoliv omlouvá? Ale jo, časy se mění. Koneckonců i jejich vztah zaznamenal koncem školního roku jisté změny.
„Dobře,“ usmála se, „ale jednou mi to musíš vysvětlit, platí?“
Pevně ji sevřel v náruči.
„Dík. Nedovedeš si představit jak mě vyšokovalo, když jsem tě tam viděl. A pak s otcem v zahradě.“
„Tys mě viděl s tvým tátou u růží?“
Dostala jednu z těch nádherných černých. Černé růže byly jeho šlechtitelskou chloubou a Kris jimi byla naprosto uchvácená. Pan Black ji očaroval tak, že jí nezvadla ani teď, když ji měla s sebou v Bradavicích. Doma ji měla na nočním stolku, aby jí každý večer i po probuzení připomínala Siriuse.

Ten mezitím vstal a zvedl ji taky. Znova si ji přitáhl k sobě a k jejímu údivu jí dal na tvář pusu. Pak se s tichým přáním dobré noci ztratil na opačnou stranu, než byla nebelvírská věž.

* * *

Co se stalo…?

Kris se probudila se značně podivným pocitem. Jako by ji někdo ve snu volal…
Měla někdy takový pocit, těsně než ji začala shánět Karin, ale ta teď klidně oddechovala na vedlejší posteli. Byly jednovaječná dvojčata, takže nad občasnou telepatií se vůbec nepozastavovaly. Jenže proč má takový pocit, jako by se někdo z jejích blízkých trápil?

Určitě se zase něco děje doma…

Karin neměla zdání o tom, jak často v průběhu prázdnin mámu utěšovala, když se s tátou hádali a někdy i padaly facky… nechtěla, aby se tím musela trápit ještě ona. Stačilo, že se starala o celou domácnost, když byla máma ztracená někde ve svém vlastním světě.
Ztracená se skleničkou vína a s hudbou nebo scénářem nejnovějšího muzikálu. Ji ten svět už dávno přestal zajímat…
Jediným kladem bylo to, že když s otcem studovali novou hru nebo zkoušeli, nehádali se.
Nakonec se s povzdechem se zvedla z postele a vyplížila se z ložnice. Bylo jí jasné, že teď se jí hned tak usnout nepovede.

Společenská místnost byla prázdná. Sedla si do křesla co nejblíže dohořívajícímu krbu, kde jindy sedávala Jamesova banda, a schoulila se do klubíčka.
Už věděla, co jí asi nedovolovalo spát… vzpomněla si že se jí zdálo o Blackovu otci. Přesněji řečeno se jí nějakým nedopatřením dostaly do snu jeho myšlenky, které zachytila při hledání čehokoliv co by souviselo s matčiným společenským průšvihem.

Tak to je ona, jedna z dcer Jane Petersové…
Pak zachytila vlnu štěstí a radosti, která ostře kontrastovala s nepříjemným až děsivým pocitem, který se jí zmocnil hned při vstupu do domu. Raději se od něj na chvíli odpoutala, jenomže se neúmyslně přepnula na svého otce.
To zíráš, frajere, jestli to neuděláš kvůli mámě, kvůli dcerušce určitě. Byl to skvělý nápad vzít ji s sebou. Můj skvělý nápad. Přečte mi ho jako noviny a jako prostředek k vydírání je taky výborná. Velevážený pan Theodor Black skoro slintá od prvního momentu co ji vidí…
Znechuceně se vrátila zpátky k Blackovi staršímu a soustředila se už jen na to, aby z ní měl dobrý pocit, tak toho vždycky viděla nejvíc. Jeho myšlenky byly sice překvapivé a to ji nejdřív znervóznilo, ale cítila se v nich lépe než v těch otcových.

Někdo tiše sbíhal po schodech do klubovny a pak se zastavil. Otočila se k vetřelci a zjistila že je to Remus.
„Taky nespíš?“ usmála se na něj.
Pokrčil rameny.
„Myslel jsem že se třeba vrátil Sirius.“ Sklesle se posadil na schod.
„Já s nim mluvila hned po večeři. Neřek vám proč přijel pozdě?“
„Vůbec jsme s nim nemluvili. U večeře se s náma moc nebavil, jen se cpal jako by tejden nejed – a mimochodem tak i vypadal. A pak už jsme ho neviděli.“
„Nevypadal moc dobře, to je fakt. Už když jsem ho viděla ho před tejdnem u nich doma.“
Podíval se po ní trochu překvapeně, ale neptal se na nic.
„Remusi, víš co? Stejně už do rána neusnu. Puč mi Jamesův neviditelnej plášť a já se po něm podívám.“

* * *

„Ať jsi kdo chceš, tak vypadni,“ ozval se bezvýrazný, ochraptělý hlas zpod jednoho okna astronomické věže.
„Tos nemyslel vážně, že ne.“ Poznala ho i potmě.
On sem snad šel rovnou z tý večeře…

Ne, to teda nemyslel vážně, jen ho nenapadlo že by ho tu mohla najít.
Sirius tam seděl už pěkně dlouho, byl celý prochladlý a třásl se zimou. Ani to ho nedonutilo jít do Nebelvírské věže.

Došla k němu a posadila se vedle něj na zem.
Neptala se vůbec na nic, už zase měl pocit jako by všechno věděla už když vstoupila do místnosti. Jako vždycky. Copak se dá někomu podívat do hlavy, když se mu nedíváte do očí?
Dívčí ruce se mu konejšivě ovinuly kolem ramen. Už ani moc nepřemýšlel o tom, co dělá, a položil se jí do klína.

Pocit drtivého smutku a zoufalství ji zaplavil hned jak otevřela dveře. Nevěděla co mu říct, jak tu beznaděj rozptýlit. Nemělo smysl mu říkat že se to spraví, tohle se spravit nedalo…
V jeho vzpomínkách byla stejně dusivá temnota a hrůza, jaká se jí zmocnila při vstupu do rezidence Blackových. Všechno hezké co ji dosud napadalo v souvislosti s jeho otcem bylo zapomenuto a zadupáno do země tím co si přečetla od něj….
Přehodila přes něj svůj hábit, hladila ho a snažila se ho zahřát. Skoro si už zoufala že neví, jak mu pomoct.
Nechtěla se ho přímo ptát, co se stalo, to jí připadalo příliš vlezlé vzhledem k jeho nechuti o svých problémech mluvit. Ale co je lepší než se vypovídat…?

Její blízkost a něha měly však na něj stejný účinek. Po delší chvíli se uklidnil, přestal se třást, ale nezdálo se že by se mu chtělo odejít. Nikdy se mu nechtělo od ní odejít.
Posadil se těsně k ní, hlavu jí opřel o rameno a vzal ji za ruku.
„Jestli chceš, můžem tu zůstat, ale přestěhovala bych se na nějaký pohodlnější a teplejší místo,“ ozvala se po chvíli, když si už byla jistá že je mu líp.
Zvedl hlavu.
„Ty jsi… já nevim, jsi strašně hodná, víš… vždycky jsi se mnou, když je mi bídně.“
Položil jí ruce kolem krku a dal jí pusu. Dneska už druhou.
Znova se jí uvelebil na rameni. Jedna z jeho rukou pomalu sjela k jejímu pasu. Byl tak jiný než obvykle… jako by si netroufl být sám sebou jinak než s ní o samotě, jako tehdy v té chodbě.
„To víš, praxe z domova…,“ řekla zahořkle.
„A umím držet tajemství, neboj,“ odpověděla na jeho myšlenku.
„Jak víš…“
„Když chci, slyším myšlenky. Čím jsem starší, tím je to silnější.“
Proč mu tohle říkám? Zbavuju se tím své nejsilnější zbraně. Ale proti němu nechci přece používat žádnou zbraň…
„Ze začátku mě to moc bavilo, ale teď už tak ne. Většinu těch věcí bys radši nevěděl. Ztrácíš přitom o lidech všechny iluze cos měl. A některý myšlenky jsou vysloveně děsivý, jako když jsme byli s tátou u vás.“
Nechtě mu připomněla události posledního týdne. A sobě to, co zjistila o pravé povaze svého otce. A všechny ty znepokojivé věci co slyšela od Blacka staršího. Theodora Blacka…

Svatá trojice, ty, Theo a Severus…

„Tak jak, půjdem nebo zůstanem,“ chtěla přivést Siriuse i sebe na jiné myšlenky.
„Půjdem, ať nemáš průser kvůli mně. U mě už na tom tak moc nesejde. Počkej,“ zadržel ji přede dveřmi a přehodil přes oba neviditelný plášť. Skoro na něj zapomněla.
Bez nehody se dostali do nebelvírské společenky a tam pořád čekal Remus, stočený do klubíčka v křesle, kde předtím seděla.
„Siriusi!“ Vyskočil a oči se mu rozzářily, ale pak jako by se zarazil. Jako by měl pocit že přestřelil, ale Sirius hned pustil Kristinu a objal ho.
„Remusi… neumíš si představit jak moc jsem rád že už jsem tady.“
Pod schody se ještě zastavil.
„Dík,“ vtiskl Kristině jemný polibek, tentokrát na rty. Už třetí.
„Není zač,“ usmála se, hravě mu projela vlasy konečky prstů a polibek mu oplatila.

To snad není pravda, to se mi všechno snad jenom zdálo…
Na jeden nedospělý mozek toho bylo příliš, celou noc se ve snech potácel mezi slastnými představami a děsivými vizemi z domova. Nebylo divu, že ráno ignoroval všechny Jamesovy pokusy ho probrat.
Na první hodinu nakonec dorazil pozdě, bez snídaně a jedině díky tomu, že Remus se ještě vrátil, aby ho znova probudil.

* * *

Tak za tři týdny vpadli všichni čtyři rozchechtaní Záškodníci někdy po desáté večer do společenské místnosti. Když Sirius uviděl dvojčata, řekl ostatním že je dožene a vydal se k nim. Samozřejmě že pokračovali jen na schody a tam se v klidu posadili a sledovali ho.

Naklonil se ke Kristině.
„Něco pro tebe mám. Víš za co, viď?“ Hodil jí do klína celofánový sáček s etiketou z Medového ráje.
Kris identifikovala obsah a rozsvítily se jí oči.
„No to teda nevim, ale stejně dík!“
Měl radost, že se strefil do její chuti a taky byl ještě dost rozjařený, protože ilegální návštěvu Prasinek spojili jako vždycky s exkurzí ke Třem košťatům a důkladnou ochutnávkou máslového ležáku. Shrnul jí vlasy za uchem a vlípnul jí za něj pusu. Pak odběhl za ostatními.
„Kris, ty s ním chodíš nebo co?“ vyvalila oči Florence.
„Ne, já s ním chodím, a dej sem ten sáček!“ rozčílila se naoko druhá sestra.
Často se pro legraci zaměňovaly jedna za druhou, někdy to opravdu nešlo poznat.
„Noo, já s ním sice nechodím, ale ten sáček ti stejně nedám, protože je v něm japonská směs. A pokud vím tak s nim nechodíš ani ty.“
„Co je to japonská směs?“ byla zvědavá Lily.
„Takový sušenky z rejžový mouky. Jsou ochucený sojovou omáčkou, jsou v nich mořský řasy a různý pálivý koření.“
To ostatní znechutilo natolik, že jí její zamilovanou pochoutku v klidu nechaly sníst. Uvažovala přitom, jak přišel na to, co jí chutná a jak to že ji v Medovém ráji nikdy neviděla.

„Ty, hele, jak moc je to mezi váma vážný?“ vyptával se Petr, když se usadili v jejich společné ložnici.
Vážné to ještě nebylo, ale…
„Nó, vypadá to že dost,“ prohlásil Sirius sebevědomě.
„A žes nám nic neřek…“
„To musim?“ zatvářil se záhadně.
„Mně se víc líbí Karin,“ zauvažoval nahlas Remus.
„Jak tohle můžeš říct, dyť jsou obě stejný!“ vyprskli James se Siriem.
„A že teda chodíš zrovna s Kristýnou a ne s Karinou,“ poškleboval se Remus. On měl jasno.
„No jo, já bych s ní spíš chodit chtěl. Ona je vážně zvláštní,“ Sirius se zakoukal do prázdna.
„Jo, tak ty pálivý kuličky, co ti v Medovým ráji sháněli bůhví odkud, byly pro ni? Svůj k svýmu, ty taky chutnaj dost zvláštně,“ otřásl se James. Když je ochutnával v obchodě, začal s tou co byla plná chilli a okamžitě prohlásil, že tahle věc je před ním v naprostém bezpečí.
„Vzpomněl jsem si, že když jsme jeli před rokem do školy, nekoupila si ve vlaku nic sladkýho a vybalila tohleto, koupila si to někde v mudlovským obchodě po cestě. Vlastně nejí skoro nic sladkýho než čokoládu, a i tu si kupuje hořkou.“
„No teda, na to že s ní vlastně nechodíš, máš o tom co jí chutná solidní znalosti. To já nevim ani co si Lily dává k snídani!“ uchechtnul se James.
„Hele, Remy, a cos to říkal o Karině?“ chtěl Sirius odvést hovor na jinou kolej.
„Že se mi víc líbí. Kris je na muj vkus moc ulítlá, až moc podobná tobě, to bych tě rovnou moh pozvat na rande,“ zašklebil se Remus od ucha k uchu, „Karin je prostě zodpovědnější a dospělejší. A vůbec, je hezčí.“
Sirius dotčeně vyskočil.
„To teda vůbec není pravda, Kris je mnohem hezčí. Když se usměje, zapomenu na všechno zlo na světě… a ty nádherný oči. Když je šťastná, začnou jí žlutě světýlkovat…“
„Síri, ty už příště nic nepij!“ šťouchl do něj James, až se z postele skutálel na zem, „pak vidíš všude žlutý světýlka!“ Raději utnul jeho fantazírování dřív, než přerostlo únosnou míru.
Sirius zavrčel jako vzteklý pes a skočil po něm. Petr a Remus je nechali chvíli prát, pošťuchovat se a kutálet po zemi, ale pak je od sebe raději odtrhli dřív než budou zcela nezvládnutelní.

„A stejně je hezčí Kristýna,“ ozvalo se ještě zpoza závěsů Siriovy postele, když se už všichni uložili ke spánku.
„Je jako moje hvězda, jenže září tady na zemi, a svítí mi na cestu i v létě.“
A potichoučku, jenom pro sebe, dodal: „A miluju ji. Strašně, strašně moc…“