Láska nebo rozum?
Kurama
„Yomi… Slyšíš mě? Posloucháš mě teď?“
Míval jsi své špionážní automaty i u nás na zahradě. Byl jsem vzteky bez sebe, když jsem to zjistil. A teď bych dal nevím co za to, aby tu jeden byl a tys mě mohl slyšet.
Nikdy bych nevěřil, že si TOHLE budu myslet. Že to vůbec řeknu nahlas. Ale… chybíš mi. Ze všech démonů, co jsem potkal po Kuronuovi, postrádám nejvíc právě tebe.
Když jsi mě před blížící se válkou povolal k sobě jako poradce, zjistil jsem, co mi celé roky chybělo. Věděl jsem to vlastně už v okamžiku, kdy jsem převzal tvou zprávu a viděl před sebou tvůj hologram. Ten pocit mě téměř srazil na kolena a kdyby se těsně poté neobjevil Hiei, snad bych to ani nerozdýchal. Okamžitě jsem věděl, že přijmu a udělám cokoliv, ať už z pocitu, že ti to dlužím za tvůj zkažený život, nebo… pro to druhé.
Přemýšlet jsem začal až pak. Až poté, co jsi na mě poslal ten agresivní uvítací výbor.
Až poté, kdy jsi mě jen tak mezi řečí upozornil, že má rodina se stala tvým rukojmím. Já idiot zajistil výcvik bojovníků pro tvou armádu ještě před odchodem a hnal jsem se za tebou jako blázen, abych zjistil, čím ti ještě můžu prospět, a zjistím, že sis mě pojistil…to bolelo.
Nicméně, jako tvůj poradce jsem si mohl dělat téměř co jsem chtěl. Na rozdíl od Yusukeho nebo Hieie jsem si – k obrovské Joudově nespokojenosti – mohl chodit do světa lidí a vracet se po libosti. Nelíbil jsem se mu já ani mé návrhy, ale ty jsi všechno, co jsem řekl, přijal bez námitek. A já po čase viděl, že to nebyly jen mé zkušenosti vůdce, co tě přesvědčily.
Byla to tvá touha mě v čase nebezpečí zase mít nablízku, stejná, která přiměla mě bez rozmýšlení opustit všechny, které jsem miloval, a odejít za tebou.
Nemohl jsem ti hledět do očí, abych se přesvědčil (proč jen jsem to tehdy nevyřešil jinak?), ale poznal jsem to. Spoléhal ses na své zostřené smysly, ale i tebe zradila řeč těla. Tvé prsty, lehce se chvějící, když jsme spolu mluvili. Tvůj zrychlený tep, když ses mě mimoděk dotkl. Vnitřní chvění tvého těla, když jsem se postavil těsně vedle tebe. Dychtivé pozdvihnutí hlavy, kdykoliv jsem promluvil. Myslel sis, že stačí tvářit se jako ten zlý a se vším vyrovnaný, ale na mě jsi neměl.
Snesl jsi všechny pochyby svých generálů a prosadil mě dřív, než jsem cokoliv dokázal. Snesl jsi dokonce i mou opětovnou zradu.
Natolik jsi mě miloval.
Stojím teď na naší zahradě a místo o přítele se opírám o třešeň. Starost o smuteční hosty jsem nechal na otčímovi a provázen několika chápavými pohledy příbuzných jsem opustil dům. Nevím, netuším, co dělat, co si teď počít. Moje matka, moje náhradní lidská matka, která mi byla matkou víc, než ta skutečná… moje matka Shiori… je mrtvá.
Od chvíle, kdy nám to v nemocnici řekli, jsem si přál být také mrtvý.
Opět jsem chtěl dát svůj život za její, ale Koenma mi to rozmluvil: „Koukej, tvůj otčím byl posedlý mít s ní vlastního potomka. Nechtěla už ve svém věku mít dítě, ale on ji přinutil, i když věděl, že je to pro ni nebezpečné. Co myslíš, že by se stalo, kdyby se vrátila?“
To jsem uznal.
Zvláštní bylo, že jemu to řekla, ale mně ne…
Nějakou dobu jsem ještě fungoval, asi jako automat. Dělal jsem, co se v takových případech obvykle dělá a co se od nejstaršího syna očekává, ale teď jsem skončil, jako by mě někdo vypnul.
Nedokážu unést její smrt, stejně jako jsem ji nedokázal unést před deseti lety. Nejsem o nic odolnější, o nic moudřejší než předtím. A zoufalství jejího muže, mého nevlastního bratra a smutek příbuzných mi situaci neusnadňují.
Všechny ty jejich vzpomínky, které se pokaždé znovu rozplynou v slzách. Všechny ty řeči o nespravedlnosti, o tom, že její lékař cosi zanedbal a že tu ještě mohla být s námi…když znám pravdu.
Nic na světě, žádné hledání viníka, žádné náboženské přesvědčení nebo vědomí toho, co následuje po smrti, vás nikdy nedokáže připravit na smrt někoho, koho milujete. Vždycky je to šok.
Po návratu od Koenmy jsem se přinutil na ni nemyslet, jen vykonávat všechny povinnosti a nezbytnosti, souvisící s pohřbem a dědictvím. Vymyslel jsem vhodnou výmluvu, proč jsem utekl z nemocnice a jednal už jen tak, jak se ode mě čekalo a přitom se snažil nemyslet a nesložit se.
Mám dost. Kdybych se teď dokázal přeměnit, snad by to tolik nebolelo… jako Yoko jsem býval chladný a bezcitný. To by mohlo pomoci.
Takhle mi bylo naposledy tehdy, když zemřel Kuronue.
Ještě dnes nedokážu vyslovit nahlas jeho jméno, aniž by mi stály slzy v očích. Byl mi vším, a přišel jsem o něj díky hloupé náhodě.
Tehdy jsem měl nablízku právě tebe.
Snažil ses mě utěšit a já tě od sebe pokaždé odehnal. Pomstil jsi ho – a já tě za to zbil. Dával jsi na mě pozor, hlídal jsi každý můj krok a odvracel moje chyby, které jsem zpočátku dělal z nepozornosti nebo snad z touhy sám sebe zahubit. Ano, nebavilo mě už žít…
Dlouho ses o mě takhle staral a já to nikdy neuznal, nikdy jsem ti nepoděkoval. Nikomu jsem nechtěl dovolit, aby se mnou zabýval a aby poznal mou bolest. Vlastně to tak dělám do dneška, i teď.
Jak jsem tehdy byl hloupý…!
Po tisíci letech se i démon změní. Naše city zůstaly stejné, ale oba jsme zmoudřeli. Věkem, zkušenostmi… Vyslyšel jsem tvou žádost o pomoc, zůstal jsem s tebou, nejdříve kvůli tobě, pak kvůli mé rodině. Ale pak jsem vzal rozum do hrsti a zradil tě.
Kdybys mě nakonec přinutil bojovat po tvém boku, zabili bychom všechny mé přátele. Vtrhli bychom do Světa lidí a nakonec bys mě postavil proti těm, které miluji.
Nejhorší je, že ty bys jednal také ve jménu rozumu…
Nemohl jsem to udělat. Sobě, jim a ani tobě. Nám oběma. Tohle bych ti nemohl odpustit. Nikdy.
Nevím, co teď počít se svým životem. Stojím na odlehlém místě zahrady, kde jsem se už před lety schovával před rodinou ve chvílích, kdy jsem se potřeboval přeměnit na démona.
Cítím, že teď už nemám mezi lidmi co dělat. Zůstával jsem tu kvůli ní… a ona už není. Nikdo z těch, co zaplnili náš dům po pohřbu, pro mě neznamená tolik, abych tu chtěl zůstat.
Nejdřív jsem chtěl zemřít, odejít za ní a za mlhavou nadějí, že se snad někde potkám s ní nebo kdysi milovaným Kuronuem, ale právě díky vzpomínkám na dobu, kterou jsem strávil po jeho boku, jsem si uvědomil, že mám ještě jednu možnost.
Nejsi už sice gandarským králem, ale podle mých informací máš pořád značný vliv a zůstalo ti i tvé nesmírné bohatství i staré zvyky – o všem vědět. Vím, že kdybys chtěl, mohl bys mě odsud dostat bez větších problémů. Otevřít mi portál a…
„Yomi,“ pronáším nahlas a ani se už neohlížím, jestli někdo za mnou nestojí, „chtěl bych se teď vrátit. Ani nevíš, jak moc…“
Yomi
Když jsi mi tenkrát po zápasu se Shigurou řekl, že se nevzdáváš ničeho a nikdy, věřil jsem tomu. Tušil jsem, že se budeš chtít jednou vrátit, jakkoliv jsi to popíral, tahle věta tě prozradila. Nechal jsi v ní promluvit své podvědomí, nebo srdce, chceš-li. V rozmluvě beze svědků, těsně poté, co jsi téměř zemřel.
To není situace, kdy bys dokázal klamat nebo taktizovat.
Věřil jsem ti a byl jsem trpělivý.
Tisíc let vás naučí trpělivosti…
Vždycky jsem věděl, co se s tebou děje.
Moji podřízení to brali jako posedlost. Nejdřív si to zdůvodňovali touhou po pomstě.
Jenomže takzvaná posedlost mě nepřešla ani po Turnaji o vládce Zásvětí a mám podezření, že Jouda i můj syn si myslí, že mi přeskočilo. Ano, Jouda se po turnaji vrátil ke mně – prý už je starý na to, aby si zvykal na samostatnost a totálně převrátil svůj život. Byl jsem mu nakonec docela vděčný.
Část jeho povinností tajemníka nahradily povinnosti majordoma a já se mohl vrátit k pohodlnému životu, na který bohatě stačily příjmy z několika znovu otevřených dolů, „přivlastněných“ za časných dnů mého kralování.
Dny patřily správě majetku, mému synovi a zábavě.
A noci… ty patřily vzpomínkám. A tobě.
Poslouchal jsem donekonečna nahrávky tvého hlasu a dával z nich dohromady útržky tvého života.
Informace jsou základem úspěchu. To jsi vždycky tvrdil. A pak, už jako můj pobočník, jsi se značným znechucením prohlásil, že tuhle tvoji poučku jsem skutečně dovedl k dokonalosti.
Já k ní vždycky dodávám, že úspěch zaručuje i schopnost udržet informace pod pokličkou. Jak jinak byste si mě ty a Kuronue pustili tak blízko k sobě? Věděl jsi, že vím, a já věděl, že víš… Jenomže pak se tahle hra „vím, že víš, že vím“ zvrtla na entou.
Věděls, že jsem přispěl ke smrti tvého milovaného přítele?
Věděls, že vím, že jsi mě chtěl nechat popravit?
Jestliže ano, proč jsi za mnou přišel?
Odpověď se dostavila – nevyřčená – okamžik poté, co jsme spolu osaměli po první vojenské poradě. Ještě než jsi odešel ze svého momentálního domova, zajistil jsi výcvik bojovníků pro naši armádu. Byla to tvoje vlastní iniciativa, byl jsi ochotný pro mě pracovat jen proto, že to bylo pro mě… ale já hlupák jsem si tě chtěl pojistit.
Nechal jsem promluvit hlas rozumu a nejdřív jsem se pokusil tě nechat zajmout, pak jsem tě vydíral prostřednictvím tvé rodiny…
Nikdy v životě jsem snad neudělal větší chybu.
Musel jsem sledovat, jak tvé chování ke mně i tvůj hlas stupeň po stupni chladne, a nemohl jsem s tím nic udělat.
Přišel bys, i kdybych tě nenechal zajmout. Přišel bys kvůli společné minulosti, kdoví, možná i proto, že jsi měl pocit, že mi dlužíš, za ten nezdařený pokus o popravu.
Netušil jsi nejspíš, že ty mi do konce našich životů už nebudeš dlužit nic, že já se proti tobě provinil nejhůř, jak jsem mohl.
Mohl jsem za smrt Kuronueho.
To mě nepřestane pronásledovat nikdy. Ne kvůli němu. Kvůli tobě…Miloval jsem tě a z lásky jsem se dopustil nejstrašnějšího zločinu na tobě.
Na pokraji války o Zásvětí jsem pro změnu nechal promluvit rozum a ztratil jsem tě podruhé.
Jaká ironie!
Jediné, co bych pro tebe ještě mohl udělat, je sledovat tě a čekat, kdy mě budeš potřebovat.
Ta chvíle právě nastala.
Vím, vždycky jsem věděl, že máš své oblíbené místo v zahradě. Mám tam sledovací zařízení. Zdá se, že jsi to celou dobu věděl.
„Yomi, chtěl bych se teď vrátit. Ani nevíš, jak moc…“
Stojíš tam zlomený a zoufalý, poprvé, co tě znám, tě slyším plakat. A vím, že teď dám klidně všechny své diamantové doly za to, abych nechal otevřít průchod do Zásvětí.
Oprava, všechny nebudu potřebovat, to jsem jen nechal promluvit city.
Pokud ovšem nepromluví zavčasu rozum a značná suma v penězích či drahokamech, odejdeš a já tuhle příležitost prošvihnu.
Do země pár metrů před třešní, v nejvzdálenějším koutě zahrady, udeřil podivný blesk. Bez hluku rozčísnul prostor a na místě, kde uhodil, se otevřelo něco jako kulaté okno s průsvitnou, lehce namodralou výplní.
„Pozdě…!“ zaúpěl Yomi kdesi na míle daleko a zároveň neskutečně, nesnesitelně blízko tomu světu, pro který jeho přítel nesčetněkrát riskoval život.
Než se stačil spojit s přepravní centrálou, Kurama zmizel ze zorného úhlu kamery.
Co to je? Vypadá to jako…
Kurama se otočil za podivným, modravým světlem. Neví, jestli jít dál, vstoupit či ne.
Netuší, zda je to Yomiho odpověď na jeho zoufalou prosbu, jestli ho spálí nějaká elektrická past, nebo je to něco jiného. Ale v jeho momentální situaci mu cokoliv připadá jako přijatelné řešení.
Jeden krok, druhý, třetí…
„Schuichi!“ zazní výkřik malého chlapce z druhého konce zahrady.
Bráška?
Zastavil se. On přece za nic nemůže… on je jediný, pro koho by tu mohl zůstat. Ale stačí to? Schuichi tu má otce, příbuzné… jeho nepotřebuje. A pro něj je nejvyšší čas začít myslet na sebe.
„Promiň…“
Víš, tam na druhé straně na mě možná čeká někdo, kdo o mě stojí. Někdo z mé minulosti. Někdo, kdo pochopil, že mi může vrátit můj starý život. I ty snad jednou pochopíš…
Vstoupil do modrého kruhu.
Malý Schuichi ještě zahlédl, jak se jeho silueta mění, jak roste a vzadu se objevuje něco jako ocas. Pak to podivné světlo zhaslo a on s křikem utekl do domu.
„Není divu že má vidiny, chudáček malý. Vždycky na Schuichim dost visel, a teď musí mít nervy nadranc. Kdoví kde se ten kluk courá, měl by tu být, copak neví co se sluší? To ho nenapadne, že ho ten malý potřebuje?“ hudrovaly tetičky a alespoň pro tu chvíli zapomněly na smutek.
Kuramův mladší bráška dostal bylinkový čaj pro uklidnění, ten, který mu vařil Kurama, když v posledních dnech nemohl spát, a uložili ho do postele.
Časem ho přesvědčili, že to, co viděl, vlastně neviděl, a všichni byli spokojení.
Alespoň navenek to tak vypadalo, a jeho se na to nikdo neptal…
Z modravého výboje se vynořila postava. Okamžitě začala měnit podobu a v okamžiku, kdy se okno vyvolané výbojem uzavřelo, už stál uprostřed pustiny stříbrovlasý kitsune.
Kam teď? Není to jedno? Bolest v srdci neustává, odložit lidské tělo nebylo dobré řešení. Ani Yoko není a nebyl odolný proti emocím, to jsem měl vědět. Samozřejmě… Kuronue.
Z dálky se k místu výboje kdosi blíží.
Yoko se dívá a má pocit, že ta silueta je mu známá. Dlouhé vlasy, povlávající ve větru, růžky na hlavě, typická opatrná chůze.
Yomi…?
Je už hluboká noc, ale blesky křižující nebe mu ho na okamžik ukázaly v plném světle.
Někdo, kdo o mě stojí. Někdo z mé minulosti. Někdo, kdo mi může vrátit můj starý život. Někdo, koho zase můžu milovat.
Na chvíli všechno zmizelo v neprůhledné tmě. Ale jim to nevadilo. Jednomu proto, že i za světla viděl pouze tmu, druhý měl oči noční šelmy.
Potřebovali k tomu tisíc let, ale této noci se jejich životy přestaly míjet. Rozum odkázali do míst, o kterých se ve slušné společnosti nemluví, a ve vzájemném objetí už nechali promlouvat jen lásku.
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuju mockrát :-).
V anime mi Yomi připadal takový studený až krutý, ale stačilo mi slyšet, jakým tónem ho Kurama oslovuje... Yomi... a byla jsem ztracená, už jsme se o tom bavily myslím s Kat pod Nocí rozhodnutí, že tam nějaký skrytý vztah někde rezonuje. Také mi nešlo na rozum, že by Kuramovi jen tak odpustil, že ho nechal před lety zabít. Sice nejsem odborník na psychologii démonů, ale k tomu už musel být důvod. Tak jsem si k tomu vymyslela takovouhle historku. Jen jsem se chytila mínění, že spolu nějaký vztah mohli mít, ale nechtěla jsem jim to udělat moc jednoduché :-).
4 Kat,
(Psí Hvězda, 9. 12. 2007 15:58)
ano, máš pravdu, je to volné pokračování Noci rozhodnutí. Zapomněla jsem to sem napsat, ještě vložím linky k oběma článkům.
Už mám nápad, jak to všechno dokončit, ale to bude... až za hodně dlouho.
krásné..
(jun...sss, 5. 12. 2007 20:24)
ach moc krásné.. nějak se mi teď tenhle pár začal zamlouvat přitom jsem v anime Yomiho moc nemusela. No dobře máš talent mi mé názory vyvracet po dvou povídkách které jsem si tu s Yomim přečetla se mi začal zamlouvat..Njn já jsem beznadějný případ..
Ale povídka moc a moc krásná..
Už dlouho
(Kat, 5. 12. 2007 19:47)
jsem nečetla tak pěknou povídku na YYH. Naposled myslím to bylo právě u tebe a tohle jako by bylo pokračování. První díl se mi libil a tenhle taky.
Tisíc let zas není tolik když si vezmeme, že na to přišli. Někomu nestačí ani celý život a nepřijde na pravdu a co je tisic let v životě démona. Jen zlomek střípek času, který uběhne než si povšimnou, že nějaký čas uběhl.
Tisic let pohlcení vzpominkami. Jsem ráda, že přišli na to, že nemohou dál žít vzpomínkami.
Skvělá povídka a já děkuji zas za výlet do mého oblíbeného anime.
4 Jun...sss
(Psí Hvězda, 9. 12. 2007 16:06)