2. Mám tebe

Pro Kuronueho bylo zřejmě normální, že mě neustále pošťuchoval. Nejdřív jen slovně, pak i reálně. I běžná situace, kdy jsme museli být blízko sebe, nakonec vyústila ve strkání a škrcení a mně to někdy už sakra lezlo na nervy.

Nejhůř bylo, když jsem začal chodit s jeho sestrou. Brzo jsem pochopil, že ona se nikdy nedokáže vázat na jednoho muže a Kuronue si mě neustále dobíral, kolikátý jsem dnes asi v pořadí. Ale to nestačilo, oni si navíc ještě byli neuvěřitelně podobní.
Sayuri byla nesmírně něžná a přítulná, když už si vás připustila k tělu, a vzhledem připomínala krásného dravce. A on také… dokud jsem neviděl, jak se s Kuramou milují, nikdy bych neřekl, že je schopen takových projevů něhy a oddanosti, že může být tak poddajný a submisivní…
Vážně, přál bych vám vidět toho navenek tvrdého a dominantního netopýra, jak vleže na zádech vzdychá a sténá slastí, jak je rozechvělý, když si ho Kurama bere, a jak ho něžně opečovává, když si vyměnili role. Vidět jeho výraz plný lásky, štěstí, něhy, to byl zážitek na celý život. Kdykoliv jsem se na něj pak podíval, vybavila se mi právě tahle situace a začalo mě příjemně šimrat v podbřišku.

Pak jsem se se Sayuri rozešel a chování obou dvou se změnilo. Kurama, který si mě do té doby příliš nevšímal, se mě najednou snažil všemožně utěšit a rozptýlit - nejspíš proto, že totéž měl už za sebou a věděl, jak se cítím – a Kuronue začal regulérně žárlit. Jeho útoky byly tvrdší a opravdovější. Musel jsem s tím něco dělat… ale nechtělo se mi do oficiálního zápasu o moc. I kdybych ho přemohl, což nebylo tak nereálné, Kurama by mě nikdy stejně jako jeho nebral. On byl jeho přítelem od dětství, ale já? Já byl jen někdo, koho potkal cestou.

„Všimnul sis, jak jsou si se sestrou podobní? To by se mělo zakázat, jak na ni mám nemyslet, když ji tu mám pořád před sebou, jenom v mužský podobě?“ skuhral jsem, zatímco mi Kurama po rvačce s Kuronuem ošetřoval sečnou ránu přes půl hlavy.
„Yomi,“ sedl si přede mě na zem a opatrně mi zajel prsty do vlasů tam, kde zůstala kůže celá, „a není tohle náhodou pravý důvod toho, proč jste pořád v sobě? Všichni se mezi sebou perou, všichni spolu trénují, ale nikoho nemusím tak často ošetřovat, jako vás dva. Takhle se mi totálně vyřadíte z provozu, Kuronue měl po těch vašich dnešních hrátkách dva boltce místo jednoho a bude štěstí, jestli nepřijde o prst. Nevíš, jak je pro zloděje důležitý mít zdravý ruce? Mimoto mi tady podrýváte morálku, za chvíli se všichni začnou rvát doopravdy.“
„Tak to byl dobrý pokus, jenže skutečný důvod je ten, že se do mě okamžitě začne navážet, pokud mě rovnou nenapadne. Myslíš, že je to kvůli Sayuri?“
„Ne, nemyslím si, že by to bylo kvůli ní. Dobře ví, že s ní nikdo nevydrží. Ani já jsem neustál, že se ke každému má jako ke mně… Tys taky chtěl něco jiného, viď?“

Jo, to jsem chtěl… já chtěl hlavně tebe, Kuramo. Jenže, když jsem tě dovlekl domů z Yamatanova zajetí, zjistil jsem, že tvoje srdce i tělo patří někomu jinému. Sayuri byla jenom náhrada. Jeden predátor místo druhého…

„Čemu se směješ?“
„To bys nejspíš nepochopil.“ Té myšlence o predátorech, samozřejmě. Jenomže copak ti můžu říct, jak strašně, beznadějně tě miluju? Vždyť by ses mi vysmál…

Naklonil hlavu na stranu a jeho pohled ztvrdl: „Chápu dobře jednu věc: jestli se mi nepřestanete navzájem likvidovat, jeden z vás bude muset pryč. Tak to vemte oba na vědomí.“

Bylo mi tehdy, jako by mě uhodil. Vůbec nevím, jak jsem se dostal od něj a jak jsem došel na místo, kde jsem seděl až do soumraku. Věděl jsem, že by mě klidně odhodil jako nějakou bezcennou cetku, ačkoliv beze mě už by nebyl na světě. Protože Kuronueho by neobětoval nikdy. Jeho ne.
Kurama nebyl objektivní, nebyl vždycky spravedlivý. Ale, ruku na srdce, já taky ne. A kdo je svatý?
Když jsem mu tvrdil, že mě Kuronue vždycky napadne první, nebyla to tak úplně pravda. Dnes a vlastně i předtím Kuronue jen přiletěl a přisedl si. Stačilo, aby na mě promluvil, a já proti němu stál nepříčetný vztekem a s taseným mečem. Už se z toho stal zvyk.
Příliš únavný zvyk. A nebezpečný pro mou budoucnost.

Když za mnou zašuměla netopýří křídla, násilím jsem se přiměl zůstat v klidu. Usedl kousek ode mě a zůstal na místě.
„Co ta ruka?“ zeptal jsem se smířlivě.
„Ještě neupadla. Zatím,“ zavrčel nenaloženě. „Vlastně jsem se přišel jenom podívat, jestli žiješ. Kurama mě poslal, že jsi už nějak dlouho pryč.“
„Co? Kurama?“ zvedl jsem překvapeně hlavu. Proč se stará?
„Nevezmeš mi ho, nemysli si, že jsem slepej!“ syčel mi najednou z těsné blízkosti do obličeje, tvář zkřivenou zlostí. Zdravou rukou mě držel pod krkem.
Jestli se mi nepřestanete navzájem likvidovat, jeden z vás bude muset pryč, znělo mi v hlavě. Nechtěl jsem se prát, ale musel jsem udělat něco, co nečeká. Něco, čím ho naprosto konsternuju, aby mě nechal.

Jednou rukou jsem ho pohladil po tváři. Druhou jsem shodil z jeho hlavy ty úděsné zbytky klobouku, aby mi nepřekážely, a políbil jsem ho. Velký problém to nebyl, byl ke mně nakloněný dost blízko.
Stisk ruky na mém krku trochu povolil. Zajel jsem prsty do jeho vlasů a přejel jsem znova jemně jeho rty svými. Byly nepatrně rozpraskané.

Jeho ruka se přesunula z mého krku na záda, ale pak mě najednou pustil a trochu couvl. Zatvářil se zmateně. Ale já neměl najednou vůbec chuť přestat. Srdce mi bláznivě bušilo, když jsem měl plné hrsti těch jeho nádherných černých vlasů a cítil jsem jeho horkem sálající tělo tak blízko svého. Znova jsem si ho přitáhl k sobě. Neprotestoval. Znova jsem ho políbil a pak se pokusil dobýt jeho ústa jazykem.
Jeho ruka se mi zase přesunula na záda a k mému překvapení začal odpovídat a líbat mě také.
Můj rozum se někam ztratil a nechal mi v hlavě jen pocit nenaplněné lásky, jen nesmírnou, bolavou propast, kterou on teď mohl alespoň na chvíli zaplnit… Líbal jsem v něm Sayuri, jejíž krev kolovala v jeho žilách, líbal jsem v něm Kuramu, jehož chuť a vůně jako by ještě ulpívala na jeho kůži a v jeho ústech. Cítil jsem jeho ruce všude, tiskl mě k sobě a drtil mé rty.
Začínal jsem se dusit, bylo to, jako by se ze mě snažil vysát život. Nejdřív jsem se jen chtěl vykroutit z jeho sevření, ale povalil mě na záda a zase jsme se rvali jako vždycky. Dobré na tom bylo, že se ode mě aspoň odtrhl a mohl jsem dýchat.

Přemohl mě, ale obešlo se to tentokrát bez dalšího krveprolití. Skončil jsem udýchaný s jeho rukou zaháknutou pod krkem. Unaveně jsem se o něj opřel, už mě to nebavilo a navíc mě zase rozbolela rána na hlavě. Bylo to zvláštní, cítit jeho tělo za sebou jako oporu. Tělo někoho, kdo se mě neustále snažil zlikvidovat, někoho, kdo měl všechno, po čem jsem já jen toužil…
Tělo, které hladívá a miluje Kurama. Pohladil jsem ho po paži a on povolil sevření a přesunul ruku z mého krku na hruď.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se tiše.
„Ještě ho z tebe cítím.“
„Jaký to je?“
Přetočil mě pod sebe a obkročmo na mě usedl.
„Zkus to,“ vztáhl jsem k němu ruce a shrnul mu vlasy za ramena. Jemně mi projel vlasy špičkami prstů v místech, kde se mě předtím dotýkal Yoko. Pak mě do nich přesně v těch místech políbil.
„Víš co mi řek? Pokud se nepřestaneme navzájem likvidovat, že jeden z nás bude muset pryč.“
Ztuhl a jeho modré oči zledověly.
„Kuramo…“ procedil mezi zuby. Znělo by to výhrůžně, nebýt toho, že se mu trochu třásl hlas. A mě to v tu chvíli došlo. Kuronue se cítil stejně ohrožený jako já. Jen s tím rozdílem, že já Kuramu miloval jen platonicky. On byl jeho dlouholetý, oficiální partner. On měl mnohem víc co ztratit.
„Věděl jsem, že mezi váma něco bude. Hned, jak tě přived.“
„Ale není, i když bych moc rád. Nechci odsud pryč. Ale nechci ani, abys odešel ty.“ Své přesvědčení, že jeho by nikdy nevyhodil, jsem si teď nechal pro sebe.
„A to jako proč? To se ti to líbání tak líbilo?“ hodil po mě opovržlivý úsměv.
„Nefandi si tolik. Kdyby přišel o tebe, zničilo by ho to. Nechci ho vidět nešťastnýho.“
Chvíli na mě bez hlesu zíral. Pak se na mě vrhl. Zvedl mě ze země, objal mě a líbal, ale jinak, než předtím. Pomalu, něžně, hluboce… Hladil mě tak, že jsem si ani neuvědomil své reakce. Bylo to tak dlouho, co jsem se s někým miloval… Chtěl jsem to. Byl jsem dokonce ochotný mu podržet, s Kuramou by to, podle mě, stejně nebylo jiné.

Podlehl jsem mu, ochotně a s nadšením.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal jsem se ho pak, když jsme bok po boku leželi pod hvězdami a vyčerpaní jsme se pevně drželi za ruce.
„Nevím. Asi jsem právě pochopil, co na tobě vidí. A co mě na tobě od začátku tak dráždí.“
„Chceš mu to říct?“
„Ani náhodou.“
„Taky ne.“
„Ublížili bychom mu.“
„A sobě taky.“
Zasmál se a stiskl mi ruku. „Budeme muset jít. Pojď si zaplavat.“
„Co tvůj prst?“
„Není to tak děsný. Klidně se může namočit. A tvoje hlava?“
„Ta bolí pořád.“
„Voda jí neublíží. A když tak Kuramovi řekneme, že jsem tě topil, až ti ji bude znova ošetřovat. Tomu uvěří.“

Ani jsme si moc nevymýšleli, když jsme mu to časně ráno přesně takhle vykládali. Jenže jsme se přitom tak smáli, že stejně nevím, jestli nám věřil. Bylo by přehnané tvrdit, že jsme se stali přáteli. Ale z ohledu ke Kuramovi jsme přestali jeden druhému usilovat o život.

>>><<<

„Nikdy bych jednoho z vás nedokázal poslat pryč. Tak jak to bylo, tak to bylo dokonalý. A nic dokonalýho dlouho nevydrží,“ šeptal mi Kurama a oči se mu pomalu zavíraly. Už jsem si nebyl jistý, jestli nemluví ze spaní.

Po zbytek noci blouznil v horečce a chtěl vstávat a jít za Kuronuovým přeludem, který viděl všude kolem sebe. Střídavě mi plakal v náručí v domnění, že ho opustil, a spílal mi, že ho vězním a nechci ho nechat odejít za jeho životní láskou. Ráno konečně tvrdě usnul a k mé obrovské úlevě mu opadla horečka. Svalil jsem se naprosto vysílený vedle jeho lůžka a usnul.

Probudilo mě pohlazení.
Kuronue?
Zdálo se mi o něm. Už zase.
„Co by se mohlo stát? Představ si, až budeme mít to zrcadlo…“
„Vždycky ses nejdřív poradil se svým kyvadlem. Proč teď ne?“
„Kdo tvrdí, že jsem se neradil? Yomi, další možnost už nebude. Musíme tam teď.“

Ještě že jsem ho neoslovil nahlas. Probral jsem se a díval se do těch nejkrásnějších zlatožlutých očí, jaké jsem znal.
„Podej mi zbytek těch kořínků. Vyměníme to.“ Viděl jsem, že si odmotal obvaz z boku.
„Rozhodl ses, že budeš žít? To je dobře. Moc dobře,“ vzal jsem ho kolem krku.
Usmál se. Unaveně a mdle, ale byl to úsměv.
„Mám tebe.“
„Včera jsi říkal, že mě… Myslel jsi to vážně? Že jsem jediný, co…“
„Včera jsem měl horečku a říkal jsem asi ledacos,“ přerušil mě.
Ztuhl jsem. Mělo to znamenat, že nic, co včera řekl, nemám brát vážně? Pamatuje si to nebo ne? Snaží se vykroutit, nebo o sobě nevěděl?
Očistil jsem mu ránu a vyměnil na ní obvaz.
Dal jsem mu napít studené vody, přikryl ho a za chviličku zase usnul.

…jsi jediný co mi po něm zbylo, víš…
…kecám tu o ztraceným smyslu života a vůbec nemyslím na tebe…

Nikdy jsem se ho už na to, o čem v noci mluvil, nezeptal. Neměl jsem odvahu zjistit, že o nás třeba celou dobu věděl.
Po zbytek života jsem už musel vystačit s jedinou jeho větou: „Mám tebe.“


Prohlášení:
Postavy - s výjimkou Sayuri, Bellerofonta a Yamatana - i prostředí toho příběhu patří autorům mangy a anime Yu Yu Hakusho a Poltergeist report. Tuto povídku jsem napsala výhradně pro potěšení své a mých čtenářů, ne za účelem zisku.