1. Nech mě odejít

Nevěřil jsem. Nikdo z nás tomu nejdříve nevěřil.
Odmítali jsme přijmout něco tak absurdního. Démon jeho formátu přece nemůže jen tak umřít!

Ale byla to pravda, krutá a naprosto nečekaná.

Kuronue byl mrtvý.

>>><<<

Mlčky jsme se vraceli z hradu do tábora, vyděšení a bez lupu. Spíš jsme prchali. Kurama se nejdříve odmítal pohnout z místa a když jsem ho konečně odtrhl od stromu, ke kterému se s pláčem tiskl, a přinutil ho zvednout se a jít, klopýtal jako slepý. Vzal jsem ho kolem pasu a pak už doslova vlekl, a celou cestu jsem se na něj bál podívat. Nechtěl jsem vidět jeho slzy… teď ne. Teď je třeba myslet racionálně a alespoň já se nesmím sesypat.

„Potřebujeme hlídače,“ připomněl jsem mu, když se trochu vzpamatoval ze šoku. Myslel jsem přitom na to, kolik strážných se za nimi vyhrnulo, když prchali s tím zrcadlem. Sice se všichni vrhli na Kuronueho, ale někteří nás mohli vidět.
„Nepotřebujeme. Vyhodil jsem jim tam celou zásobu semen masožravek. Těch s dlouhými šlahouny.“
Tak to byla asi poslední rozumná věc, kterou udělal.
„Yomi…“ Kousek před táborem mě zastavil a počkali jsme, až budou ostatní z doslechu. Stál tam s hlavou skloněnou, vlasy mu visely přes oči a nepatrně se třásl. „Jděte dál, nikdo se za vámi nepustí. Nikdo nemohl uniknout. Nikdo… i kdyby se náhodou…“ hlas mu selhával a odvrátil se ode mě. „V tu chvíli jsem o tom vůbec nepřemýšlel, prostě jsem tam ta semena vyhodil a poslal jim sílu, nemyslel jsem na to, že…“
Na co jsi nemyslel? Na to, že by to Kuronue nějakým zázrakem mohl přežít, osvobodit se a zachránit? Po tom, co ho přibila k zemi nejmíň desítka oštěpů a sesypali se na něj Bellerofontovi vojáci?
„Vrátíš se, že ano?“
Neodpověděl a zmizel v houští.. Nechal mě samotného s mými myšlenkami. S mým smutkem. S pocitem odpovědnosti za to, co ostatní po jeho odchodu a smrti Kuronueho udělají.

Kdybych tak dokázal vrátit čas… Nejspíš bych nedokázal odradit ty dva od krádeže Zrcadla přání, ale dokázal bych zabránit tomu, aby si mě k sobě připoutali. Nebolelo by to tolik.

Vrátili jsme se do tábora a já pro jistotu ještě rozestavěl stráže. Ne že by to bylo potřeba, věřil jsem jeho květinám, ale nechtěl jsem, aby vzniklo zdání anarchie poté, co se Kurama zhroutil a jeho pobočník zahynul. Nedělal jsem si iluze, že by snad nikdo neviděl, že v prvních chvílích úplně propadl panice a šoku.
Pak jsem ho šel hledat. Nevěděl jsem, jestli mi dovolí sdílet s ním jeho zármutek, ale potřeboval jsem alespoň vědět, že si něco neudělal. A hlavně jsem se potřeboval nějak zaměstnat.

Prošel jsem několik míst, o kterých jsem věděl, že se tam s Kuronuem rádi zašívali. Poslední z nich bylo blízké jezírko s  horkým pramenem, vyvěrajícím ze skal. Tam jsem ho také našel.
Ležel schoulený na břehu a kolem něj se ohromnou rychlostí rozrůstaly růžové keře. Některé vysílaly své úponky směrem k němu, jako by ho chtěly zakrýt. Volal jsem na něj, ale vůbec nereagoval. Rozběhl jsem se k němu, ale dlouhé, trnité šlahouny, svinuté jako jeho bič těsně před útokem, se ke mně začaly natahovat..
Bleskově jsem zacouval do vzdálenosti, na kterou růže nereagovaly, a sledoval, jak zarůstají jeho nehybné tělo. Nemohl jsem ani zjistit, jestli ještě žije.

Dva dny trvala nejistota, co bude dál. Růže nepustily blíž nikoho, napadly každého vetřelce. Mohli jsme se jen dohadovat, jestli je Kurama ještě ovládá nebo ne.
Dvě prázdná místa u ohně, na která se nikdo neodvážil usednout, křičela zoufalstvím, o to horším, že bylo nesdělitelné. Nemluvili jsme o nich, jako by jejich jména byla tabu. To bylo snad nejhorší… nemluvili jsme spolu vůbec. Nejspíš nikdo nechtěl dát najevo smutek, těžko říct.

Kuramu jsem miloval a jeho nepřítomnost a nejistota, co se s ním děje, mě drásaly. Kdyby tu byl, kdybych se o něj mohl starat jako kdysi, když byl zraněný a putovali jsme pustinou, odkázaní jeden na druhého, neničilo by mě to tolik. Nikdy by mě ale nenapadlo, jak bolestně mě zasáhne smrt Kuronueho. Vidět ho umírat, slyšet ho křičet bolestí, když mu tělem projížděly oštěpy, vidět to vražedné dilema v Kuramových očích, když slyšel jeho poslední větu: „Zapomeň na mě, utíkej!“
I v posledních okamžicích myslel jen na to, aby se Kurama zachránil. Myslel jen na něj…
Nikdo netušil, nikdo ani nesměl tušit, co se v ten moment odehrávalo ve mně.

Nečinnost mi za pár dnů už rozežírala duši jako jed. Neustále jsem si v hlavě přehrával Kuronueho poslední chvíle, překvapení v jeho očích, když si uvědomil, že jejich geniální plán selhal, neustále jsem přemýšlel o tom, proč mě tak bolí jeho smrt, když náš vztah byl takový, jaký byl. Kurama s ním dlouhá léta žil, ale já? Já s ním jenom spal.

. >>><<<

„Takhle už to nejde,“ oznámil jsem shromážděné tlupě. „Buď Kuramu přivedu, nebo mě to zabije. Ale čekat už nebudu.“
S taseným mečem jsem se vydal vstříc mohutné růžové hradbě. Bylo mi jedno, co bude se mnou nebo s tlupou, jako bych měl v hlavě tmu. Už jsem s tou ránou v srdci nedokázal dál žít sám.
„Kuramo! Jdu za tebou a je mi jedno, jestli mě zabiješ! Buď odejdu s tebou nebo vůbec ne!“
Ještě chvíli jsem čekal, jestli se sám nerozhodne vyjít ze své růžové pevnosti, ale nic se ani nehnulo. Udělal jsem první krok… druhý… a uslyšel svistot růžového biče.

Kuramo… tak ty ses opravdu rozhodl mě zabít? Rozhodl ses vědomě? Víš, že si to vlastně zasloužím? Protože já tě zradil. Nevíš to. Nikdo to neví.
Zradil jsem tebe, svého nejlepšího přítele.
Nejsem si jistý, čím jsem pro tebe byl já, ale ty jsi jím pro mě byl.

Ucítil jsem švihnutí, trhání masa, jak se z něj uvolňovaly trny, a žhavou bolest. Tak takové to je…
Upustil jsem meč a odevzdaně udělal další dva kroky. Růže vyčkávaly.
„Yomi, ne! Nedělej to, je to k ničemu, nechat se zabít!“ slyšel jsem za sebou.
Ne, není to k ničemu. Je to řešení. Konec cesty. Protože bez Kuramy už po ní dál jít nechci.

Další krok.
„Kuramo!“
Ten krok už bude poslední, vidím další dva šlahouny, letící vzduchem ke mně, a připravím se na nápor bolesti.

Nebudu se ti bránit, Kuramo…nebudu.

Místo drtivého útoku mě však růže ovinuly šlahouny a táhly ke svým keřům. Trny se mi zapichovaly do kůže a zároveň se ke mně skláněly omamně vonící květy a jemně se mě dotýkaly. Nechal jsem se jimi přitáhnout těsně k růžové hradbě a stáhnout k zemi. Krev crčící z mé ruky napájela jejich kořeny. Zavřel jsem oči… za chvíli nebudu nic vědět…
Bude to sladká, milosrdná smrt. Budu ti nablízku, Kuramo…

„Yomi… Vstávej… no tak, prober se…“
Jeho ruce na obličeji, jeho jemné, něžně hladící prsty. Nechte mě spát… nechci, aby to skončilo.
„Nechci… Nechte mě…“
„Proč jsi se chtěl nechat zabít? Tys přece nevěděl, že poznají krev vetřelců od vaší, nevěděls, že tě nezabijí. Tak proč?“
Násilím jsem se přinutil otevřít oči. To nebyl sen. Nade mnou se skláněl Kurama a z hrozivých růžových hradeb zbylo jen několik neškodných, nízkých keříků. Vrátil jsem se pohledem k jeho očím. Nevěřil jsem, že je ještě někdy uvidím… jsou pořád vyhaslé a smutné, ale je živý a při smyslech.
„Kuramo… jestli ti to nedojde, pak jsi mě měl nechat radši umřít.“
„Kdyby mi to nedošlo, vůbec bych nevylezl, to tě nenapadlo?“ pošeptal mi do ucha, když si přehazoval mou zdravou ruku za krk, vzal mě kolem pasu a pomohl mi na nohy. Tolik jsem si přál ho v tu chvíli obejmout… zůstat tam, objímat ho a hladit, zahnat ten smutek z jeho očí… Asi proto, že jsem to tak zoufale potřeboval sám. Ale Kurama mě táhl pryč.
Odvedl mě do své chýše, vyvolal několik léčivých rostlin a ošetřil mi ruku. A já se tvářil, že mi to stačí. Příliš jsem se bál, že mě odmítne…

„Zítra se přestěhujeme,“ oznámil pak všem. „Kořist schováme do jeskyní a až najdeme dobré místo, vrátíme se pro ni. Yomi,“ položil mi ruku na nezraněnou ruku, „ty tady zůstaň, ať se do zítřka dáš dohromady. My jdeme.“
Jako by odsud nikdy neodešel.

Byl jsem rád, pokud se tak dá nazvat pocit v takovou chvíli. Nesnesl bych dívat se znova na všechna místa, kde jsme toho tolik společně prožili… Potřeboval jsem změnu stejně naléhavě jako on.
Chvíli jsem si zahrával s myšlenkou podívat se, jak si masožravé květy pochutnaly na obyvatelích hradu, ale pak jsem si uvědomil, že bych znova viděl místo Kuronueho smrti. Navíc jsem byl dost zesláblý ztrátou krve, tak jsem raději poslechl Kuramu a šetřil síly na zítřek.

>>><<<

Poprvé jsme se stěhovali naslepo, aniž bychom věděli, do čeho jdeme. Kurama jen chtěl co nejrychleji pryč z dosahu vzpomínek.
Šli jsme dva dny, než jsme našli příhodné místo k odpočinku. Kurama ukryl svůj smutek a stesk za masku neústupné tvrdosti a chladu, byl přesně takový, jakého jsme ho chtěli mít. Všichni jsme potřebovali cítit, že Kuronueho smrtí nic nekončí, že období nejistoty a smutku pomine a zase přijdou tučné časy, sláva a prosperita. Kurama si to naštěstí včas uvědomil a navenek začal zase jednat jako vůdce.
Večer, když jsme se uložili k odpočinku, vyvolal několik nenápadných, plazivých rostlinek. Chvíli si s nimi povídal, než se jejich tenké stonky bleskovou rychlostí rozrostly směrem, který jim udal.
„Ráno budeme vědět, co nás čeká tak den dopředu. Pořebuju si odpočinout… nějak mě to všechno utahalo.“
„Neměl by ses tolik vyčerpávat, Kuramo…“ Položil jsem mu ruku na rameno a on se na mě usmál, takovým prchavým a smutným úsměvem, jaký jsem u něj dřív neviděl.
„Ty přece taky ne, a šel jsi, protože jsem to chtěl,“ dotkl se mé už téměř zhojené ruky. „Jak jsem se snažil před vším utéct, zapomněl jsem na bezpečnost. To už se nesmí opakovat, Yomi. Nezapomeň na to. Když s vámi třeba nebudu, půjdou za tebou. Viděl jsem jim to v očích, ten respekt, tu úctu, když jsme se spolu vrátili od jezera. Skoro bych v tu chvíli začal žárlit, kdybych…“
„Kdybys co?“
„To je jedno.“

V noci mě probudilo neidentifikovatelné cosi. Spíš pocit než zvuk. Automaticky jsem se podíval tím směrem, kde spal Kurama, kolem něj se totiž točily všechny moje myšlenky.
„Kuronue,“ šeptal v polospánku a hmatal rukou vedle sebe. Pak se posadil a zmateně se rozhlížel. Probudil se a došlo mu, proč vedle něj není.
Schoulil se do klubíčka a přetáhl si pokrývku přes hlavu. Kašlu na nějaké racionální chování… kašlu na to, jestli mě odežene. Nemůžu ho nechat, aby se takhle sám trápil…
Klekl jsem k němu a nahmatal pod přikrývkou jeho paži. „To jsem já, posuň se trochu.“
Udělal to a nechal se zezadu obejmout. Slyšel jsem jen jeho trhaný dech, nechal se hladit, ale neotočil se ke mně. Možná, že ještě potřeboval chvilkovou iluzi, že ho objímá někdo jiný…
Po chvíli klidně usnul, a já se ráno raději opatrně vyplížil, ještě než se vzbudil. Ať mu ta iluze ještě chvíli zůstane…

Po několika dnech putování jsme se utábořili ve skalnaté krajině nedaleko řeky. Kurama opět vyslal své oblíbené špionážní kytky a tentokrát i několik zvědů. Podle jejich zpráv se rozhodneme, jestli tu zůstaneme nastálo nebo jen na pár dnů.
První noc se Kurama budí s tichým výkřikem, plným hrůzy. Vymrští se a v ruce svírá růži, kterou automaticky vytáhl z vlasů. Nespím, bojím se usnout, protože i mě pronásledují zlé sny. Okamžitě jsem u něj a vezmu ho do náruče, než provede nějakou nepředloženost. Odloží růži, otočí se a obejme mě taky. Lehnu si na záda, aby se mi mohl pohodlně uložit na rameno a držím ho jako ten nejdrahocennější a nejkřehčí poklad na světě. Takhle důvěrně se za života Kuronueho ke mně nikdy nechoval… cítím na kůži jeho slzy a je mi smutno i sladko zároveň.
Jemně se mu probírám ve vlasech a oba mlčíme.
„Pořád se mi o něm zdá, víš,“ promluví po chvíli tiše a zavrtí se, jak si na mě hledá pohodlnější a sušší místo. „Mám o něj strach… při tom, jak žijeme, ho po smrti nic pěkného nečekalo. Chtěl bych být s ním… pomoct mu to snášet.“

Chápu ho víc, než bych si mu troufl přiznat. I já mám někdy podobné myšlenky na posmrtný život. Ale nemůžu mu přece říct „jdi za ním“. Nikdy bych si neodpustil, že jsem mu schválil sebevraždu. A nevím, co bych si počal bez něj.

„Sebevrazi ale končí jinde, víš to, že jo?“
Překvapeně zvedne hlavu a podívá se na mě. „Vážně? O tom jsem nikdy neslyšel.“
Já také ne, ale to je teď vedlejší.
„Jo. Aby tě náhodou nenapadlo ho následovat..“
Položí si hlavu zpět na mé rameno a zavrtá se blíž ke mně. Má studené ruce i nohy. Přetáhnu přes nás jeho přikrývku a po chvíli mlčky, ponoření ve svých myšlenkách, usínáme.

Ráno už se nemůžu vypařit první, pojistil si mě pevným objetím. A po probuzení odměnil polibkem, pohlazením a něžným, smutným úsměvem.

>>><<<

Naši zvědové se vrátili. Zdá se, že se tu můžeme bez problémů usadit, aniž bychom měli problémy s nějakou silnější místní bandou. Zásvětí je obrovské a toto je území nikoho.
Vlastně bylo, teď patří nám.

Na sklonku dne jsme přepadli karavanu a Kuramu téměř zabili. Za pár dnů se opakuje totéž. Kurama se úmyslně vrhá do nebezpečných situací, jako by mu přestalo záležet na životě.

Jen pár dnů nato se přes naše nové území přehnala těžce ozbrojená horda a napadla nás. Nebyli to banditi jako my, byla to organizovaná a vycvičená, zřejmě vojenská skupina. A byli to lidé. Ubránili jsme se a oni se námi dál nezdržovali, zřejmě pospíchali dál. Jediný Kurama zůstal bez hnutí ležet na zemi.
Roztrhl jsem jeho oděv na boku, kde nejvíc krvácel. Zela v něm hluboká rána s černofialovým okrajem. Okamžitě se mi vybavila vzpomínka na to, za jakých okolností jsem takovou ránu viděl poprvé.
Rozkázal jsem útočníky nepronásledovat, stáhnout se do tábora a postavit stráže. Yoko měl pravdu, poslechli mě na slovo.
„Já přijdu později, podívám se cestou po bylinkách. Ta zbraň byla otrávená a kousek odtud rostou hlízy, které mu vytáhnou jed z těla.“
„Odkdy jsi ty bylinkář?“ ptá se mě podezíravě starý Mukotsu.
„Od té doby, co jsem takovou černající ránu Kuramovi léčil. Tenkrát, když ho dostali Yamatanovi lidi a odvezli ho na jeho sídlo. Určitě je to stejný jed, ta rána vypadá stejně a jejich zbraně… Jsou to Yamatanovci. Možná tudy jen projeli, jejich území leží přece až za pohořím… ale pro jistotu zůstaňte na stráži.
A Kuramu držte v teple a najděte nějaké obvazy. Přijdu co nejdřív.“

Když jsem se vrátil, Kurama ležel pod improvizovaným přístřeškem, pečlivě zabalený v přikrývce. Oči měl zavřené a rty rozkousané bolestí. Mukotsu nedaleko něj přikládal na oheň a hlídal ho. Jak mě uviděl, sundal z ohně kotlík s vroucí vodu.
„Tady máš převařenou vodu,“ ukazuje na kouřící kotlík, „a tady jsem z jeho věcí vytáhl plátno na obvazy. Budeš potřebovat pomoc? Má dost velké bolesti, ale nedovolil mi na sebe sáhnout. Nechtěl jsem se s ním prát, abych mu víc neublížil.“
„To bude dobrý, zvládnu ho. Má ještě někdo další takové rány jako on?“
„Pokud vím tak ne, všichni mají jen obyčejné oděrky a škrábnutí. Je to, jako by se sám chtěl… ale ne. Moc mi to mluví, a vy teď potřebujete soukromí.“ Odštrachal se k ostatním, vidím, jak se k němu s očekáváním otáčejí.

„Kuramo,“ jemně ho pohladím po spánku. Zhrozím se, jak žhne horečkou, musím do něj rychle dostat léky. Otevře oči a zadívá se na mě.
„Nevěřil jsem… ty žiješ? Zdálo se mi…“ Nedopoví a sevře mi horkou dlaní zápěstí.
„Bude to dobrý,“ hladím ho, opatrně zvedám a stahuji z něj košili, nasáklou krví, „našel jsem ty hlízy, co jsi mi ukázal tenkrát, když jsme utíkali z Yamatanova hradu. A taky ty listy proti bolesti, vezmi si,“ strčím mu dva šťavnaté lístky do pusy. Sežvýká je a s námahou se usměje.
„Že bych tě přece jenom něco naučil? Co bys dal na obyčejnou ránu?“
„Nezkoušej mě, jako ty nikdy nebudu. Teď ti to ošetřím. Měl jsi nechat Mukotsu, aby tu ránu aspoň vyčistil…“
Objímá mě kolem krku. „Yomi,“ šeptá mi horce do ucha, „že se mnou zůstaneš až do konce… prosím tě.“
Neodolám, abych ho nepolíbil na spánek. Má tak hebké vlasy a sametovou pleť, že mě napadají úplně jiné myšlenky, než by teď měly.
„Samozřejmě že s tebou zůstanu, dokud se neuzdravíš,“ hladím ho a tisknu svou tvář k jeho, místo abych se věnoval přípravě obkladu.
„Ne, nechci abys mě léčil. Chci odejít… za ním.“
Trochu se odtáhnu a jeho ruce mi sjedou hladivým pohybem z krku na paže. Vím, že je to náhoda, ne-li nedopatření, ale přesto to ve mně vyvolá neskutečné vzrušení.

Seber se, sakra, a běž připravit obvaz, přece ho tu neznásilníš na pokraji smrti a na dohled od ostatních! řve na mě skomírající zbytek zdravého rozumu.
Nahlas se ho ale pokouším uzemnit logickými argumenty a sarkasmem: „To je nesmysl. Víš jak malá je pravděpodobnost, že se potkáte? Myslíš, že ti snad Enma ochotně ukáže, kam jít? Proč by měl, pro tvoje zásluhy o dobro? A víš, jestli ti vůbec dovolím odejít?“
Ten poslední vlastně vůbec nebyl argument, ale teď na to kašlu.
Nechci aby mi umřel, sakra!
„Ty mi nemáš co dovolovat,“ zavře unaveně oči. Položím ho na lůžko, je najednou úplně bílý a zdá se, že každou chvíli omdlí. „Dobře víš, že už nemám pro co bych žil.“

Rázně ze sebe strhnu jeho ruce a vstanu. On nemá pro co by žil… a já jsem nic? Nechci ztratit ještě tebe, Kuramo, nechci o tebe přijít…
Ta věta mě neskutečně naštvala, ale bylo to to nejlepší antiafrodiziakum, co jsem teď mohl dostat.
Vztekle roztírám oloupaný kousek hlízy v achátové misce, kterou jsem vyhrabal z jeho tlumoku, využiju jeho spánku či bezvědomí, smyju z jeho těla většinu krve, vyčistím mu ránu a nanesu na ni část rozdrcené hlízy.

Pozdě v noci mě z lehké dřímoty probudí jeho hlas.
„Yomi… Yomi… Mám žízeň, a je tu strašná zima,“ drkotá zuby v zimnici. Jeho oči, lesklé horečkou, se na mě dívají prosebným pohledem ztraceného mláděte.
„Čím míň se o tebe budu starat, tím dřív umřeš,“ doufám, že můj hlas zní věrohodně necitelně, „to jsi přece chtěl, ne?“
„Tak proč tu… ještě… sedíš…“ zašeptá z posledních sil. Zavře oči a zřetelně se třese zimou, zachumlaný pod dekou. Nechtěl jsem ho zbavit iluzí a naděje na dlouho, ale za to „nemám pro co žít“ si to zasloužil. Ještě chvilku jsem ho nechal dusit a pak jsem ho přikryl další dekou, opatrně mu nadzvedl hlavu a přidržel u rtů pohár s vodou.
„Napij se.“
Dychtivě polykal chladnou vodu a pootevřel oči, lesklé horečkou a slzami. Dal jsem mu další lístky proti bolesti a horečce, vklouzl jsem k němu pod deku a přitiskl se k němu, aby se rychleji zahřál.
„Kuramo… víš, že jsem to nemyslel vážně…“
„Vím,“ vzlykl, „promiň… kecám tu o ztraceným smyslu života a vůbec nemyslím na tebe.“
„Já tě přece miluju, ty blázne jeden, nikdy bych tě nenechal umřít,“ opatrně ho objímám a hladím.
„Já tebe taky,“ šeptá, „jsi jediný co mi po něm zbylo, víš…“

Pro slitování Enmovo, on to snad ví…

Je možné, že ví, co bylo mezi mnou a Kuronuem?

Prohlášení:
Postavy - s výjimkou Sayuri, Bellerofonta a Yamatana - i prostředí toho příběhu patří autorům mangy a anime Yu Yu Hakusho a Poltergeist report. Tuto povídku jsem napsala výhradně pro potěšení své a mých čtenářů, ne za účelem zisku.

Díl druhý - Mám tebe - bude k dispozici od 2. 8. 2008