Ráno po Pondělí velikonočním: budím se půl hodiny před budíkem a zpovídám svůj organismus, co se mu to včera tak nelíbilo, že mi teď posílá SOS pomocí bolestí břicha. Že by to množství mastného uzeného? Nebo hra Člověče napij se, při které jsme ve třech vypili dvě láhve červené Lady Eleny? Po šestihodinovém nepřetržitém kuchyňském maratónu jsem byla zralá maximálně na to, abych umřela u televize, ale náš syn navrhl, aby děda přinesl právě tu nalévací hru.

Umřít jsem mohla až v šest, když šel s výslužkou domů. Čekala jsem, až ze mě trochu vyprchá alkohol a budu si moci vzít prášek na hlavu. Někdo mi z ní zřejmě odstřelil vršek...
Syn se mi, bohužel, připomněl s oblíbeným trikem, které jsem mu neprozřetelně slíbila vyprat, a zbytek rodiny s večeří, takže umírání se konalo až někdy v osm. A do půlnoci jsem čekala, podřimujíc na dvou křeslech se zády naraženými na nějakou tvrdou součást, až moje polovička dokouká Vlkodava a rozloží gauč.

Došla jsem k závěru, že za střevní SOS zřejmě může víno, které jsem neměla pít, když jsem se na to necítila, a šla to raději napravit odložením tělesného odpadu na místo k tomu určené. Následující revize kuchyně odhalila, že mě čeká další maratón a pak jsem se musela podívat do mobilu na aktuální datum. Mezi dvěma lahvemi, stojícími na stole, si totiž už stačil napnout pár vlákének pavouček. Takový ten malinkatý, milimetr velký, kterému říkám štěstíčkový, jediný zástupce tohoto rodu, kterého jsem bez hysterie schopná nechat po sobě lézt.
Přísahám všem, kdo si myslí, že jsem pěkná cuchta, když mám pavučiny v kuchyni, že ty láhve tam stály od včerejšího odpoledne. Ten mrňavý členovec byl tak pohotový, že to za tu relativně krátkou dobu stačil využít!

A tak jsem získala dvě myšlenky: za prvé se mi vybavily pavučiny mezi větvičkami a zatížené kapkami rosy a automaticky se mi seřadily v hlavě jako korálky v budoucím náhrdelníku. A za druhé jsem dala za pravdu Louisovi Pasteurovi, který prý kdysi prohlásil, že náhoda přeje duchům připraveným. Ten pavouček byl schopný využít náhody a já nejsem schopná se ani připravit pár dnů předem na svátky a pak z toho umírám únavou.

Otevřela jsem na sebe okno a zády se opřela o dosud ještě příjemně hřející ústřední topení. Myslela jsem, že u prvního čaje se pustím do povídky, kterou píšu asi poslední dva týdny, ale místo toho ze mě vypadlo tohle povídání o tom, jak mi ubalil morální facku pavouk :).

Přeji vám všem krásné jaro a duševní znovuzrození a obnovu všem, co to potřebují. Myslím, že já ji dostala, naprosto nečekaně a jsem připravená toho využít.